- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Tak už mi neuniknete, dala jsem si vás do oblíbených a budu se těšit na další, jste prostě moje krevní skupina :-)
Děkuji za článek a pěkné fotografie dokazující, že i v tragických obdobích se žije do určité míry normální život. Že i v té nejtěžší době jsou maličkosti, detaily, které lidem dávaly sílu žít a přežít... Jedna paní mi vyprávěla, že po útoku na Heydricha, kdy se rozpoutal teror vůči českým lidem a všude vládl strach a hrůza, ona to samozřejmě velmi vnímala, ale zároveň to pro ni osobně byly i hezké roky, protože se zamilovala do jednoho chlapce. Jiná paní mi zas říkala, že když byla v KT Osvětim, i v těch největších hrůzách se na ni jednou usmál jeden muž. Ona si pak na ten úsměv často vzpomněla a vždy jí to dodalo sílu chtít se ráno znovu probudit... No a můj praděda si z první války odskočil domů na dovolenku a zplodil se svou ženou čtvrté dítě. Z války se nevrátil. Dnes bychom možná řekli "nezodpovědnost", ale ti lidé jen normálně žili... HOdně zdaru při Vašem bádání...
děkuji za zajímavé vzpomínky a reakci