O lásce a úctě muže kapelníka a ženy harfenistky na dvoře dvou císařů ve Vídni, v době, kdy Múzy často mlčely, protože Mars vládl ohněm a mečem. V dobách Ferdinanda II. a Ferdinanda III.
V době barokní se žena ve velké míře stává předmětem zájmu umělců, a to více než v předchozích dobách renesance či gotiky. Stává se symboly, alegoriemi, kterými umělci oslavují nejen fyzickou krásu žen, ale i jejich duchovní sílu a ctnosti. Podle toho bychom mohli soudit, že tehdejší společnost ležela ženám u nohou, nicméně skutečnost byla poněkud odlišná. Pro ženy bylo mnohem méně dostupné vzdělání a tento fakt je znevýhodňoval a dával jim menší šanci uplatnit se v hudebním a jiném umění.
Kupříkladu v Benátkách se v 17. století rozvíjelo hudební vzdělávání dívek na konzervatořích při nemocnicích (ospedali) - tyto nemocnice či sirotčince dávaly dívkám příležitost vzdělávat se ve zpěvu nebo ve hře na hudební nástroj, poskytovaly jim možnost získat zkušenosti s vystupováním, hraním v orchestru. Ženy pak mohly volit svojí budoucnost v některém z řeholních řádů, kde často vznikala ženská hudební tělesa a ženy řeholnice i skládaly hudbu, nebo mohly hledat vhodného partnera pro sňatek – muži často na koncertech v těchto nemocnicích vyhledávali životní partnerky. Obecně rozvoj barokní opery dával ženám příležitost se uplatnit jako pěvkyně. V Itálii se také rodí první operní divy.
Ve Francii se profesionální umělkyně také začaly uplatňovat v operních představeních a dvorních baletech. O něco později začaly aristokratické kruhy poskytovat ženám příležitost vystupovat jako zpěvačky a instrumentalistky, zejména jako hráčky na cembalo. První z těchto žen pocházely z hudebnických rodin, byly buď dcerami nebo vdovami po hudebnících.
Nicméně ve středoevropském prostoru se ženy ve výše uvedeném rozsahu neuplatňovaly. O to více jsou vzácné stopy jejich uměleckého působení. Takovou stopu nalezneme ve Vídni. Vzácný doklad je v textu epitafu ve vnějších arkádách minoritského kostela Panny Marie Sněžné na Minoritenplatz. Kostel založený Přemyslem Otakarem II. byl od středověku prestižní nekropolí urozených osob spojených s císařským dvorem a zámožných měšťanů. Byl také kostelem francouzské a italské komunity ve Vídni. Právě Italové často působili jako hudebníci u císařského dvora.
Zde také nalezneme nejen důkaz o hudebním působení jedné z žen, ale i důkaz velké lásky a úcty, kterou jí vyjádřil její manžel, který byl také hudebníkem, pro kterou byla jistě velkou inspirací v jeho tvorbě a předmětem snů, tužeb a lásky. A to i v době, kdy již nemohli být spolu. Na kamenné desce je text provázeny symbolem kavalíra držícího v pravé ruce lilii stojícího pod stromem. Patrně se jedná o erbovní znamení manželů.
Latinský text k nám z hlubin minulosti takto promlouvá.
Iesu Christo Redentori/ Batholomae Pocciolae Faeminae i ectissimae/ quae morum honstatem vitaq pudicttiam/ cum singulari musicae, ac praecipue harpa pulsada/ peritia conunguens audictessono, intuetes, venutate/ mirifice delectavit/ Balthassar Pocciolus SacCaes,Maies,Ferd,II/ ac Ferd,III, musicus uxori dilectissimae/ sibiq et professione et matrimonioconiunctissimae/ ut sui millam [PXY ?] amoris argumentum/ omnibus testetur hoc cum lactimis/ monumentum posuit/ Die 26 Mensis Iuly/ 16[..] (+1661¨
V Ježíši Kristu Vykupiteli, Bartoloměje Pocciolové, ženě nejvybranější, mravů důstojných a života ctnostného, která se vedle toho jedinečným způsobem věnovala hudbě, především hře na harfu, zkušeností pojivši s libozvučností, uvážlivostí, půvabem, Balthassar Pocciolus, Jejich císařských Veličenstev Ferdinanda II a Ferdinanda III, hudebník (kapelník), předrahé manželce, se sebou povoláním i sňatkem spjaté, důkaz o své tisíceré lásce, aby v slzách vydal tento památník, zbudoval dne 26. července 1661.
Kolik je v tom textu lásky a úcty, ocenění hudebního umění a půvabu partnerky. Oba manžele působili u císařského dvora, manžel jako kapelník a manželka jako harfenistka. V dobách válek a násilí, na které byla ta doba bohatá, přinášeli jemné umění do života lidí u dvora. Budete li před tímto pomníkem stát, tak jistě uslyšíte jemné tony harfy, kterou rozezvučely ušlechtilé jemné ruce paní Bartoloměji i přes propast času…
