Mecenáši a bakaláři u sv. Martina ve zdi na Starém Městě v Praze

Na Starém Městě pražském bychom v době renesance našli mnoho absolventů pražského vysokého učení. Takovým odrazem pražského učení – náboženstvím a významnými farníky byl kostel sv. Martina ve zdi.

Na Starém Městě pražském bychom v době renesance našli mnoho absolventů pražského vysokého učení. V období po konci husitských válek až do roku 1622 se pražské vysoké učení proměnilo na školu, kam přicházeli studenti téměř výlučně z kališnického prostředí. Univerzita se stala prostředím primárně pro měšťanské vrstvy. Pražské vysoké učení však také velkou měrou přispívalo k rozvoji humanistického písemnictví v našich zemích. Množství obyvatel, které se věnovalo literární činnosti a mecenášství v oblasti humanismu bylo ve své době mimořádné. Přispívaly k tomu i kvalitní tiskárny a síť partikulárních škol mimo hlavní město, kde vyučovali absolventi vysokého učení[1] [2]

Takovým odrazem pražského učení – náboženstvím a významnými farníky byl kostel sv. Martina ve zdi na Starém Městě, kde najdeme absolventy z řad měšťanů mezi dárci, farníky a někteří zde našli i poslední odpočinek. Jednalo se o elitu, vzděláním i postavením v obci.

Sám kostel se významně zapsal do dějin naší země, koncem října 1414 se v kostele sv. Martina  vůbec poprvé, a to dokonce ještě dříve než v proslulé Betlémské kapli, podávala svátost oltářní pod obojím způsobem i pro laiky a nejenom pro duchovní, jak tomu bylo tehdy zvykem. Kostel se stal oporou pražské reformace. Koncem 15. století probíhala pozdně-gotická přestavba kostela. Financovala ji utrakvistická měšťanská rodina Holců z Květnice.[3] V době pobělohorské museli nekatoličtí kněží odejít. V 18. století byl kostel zrušen josefínskými reformami a proměněn v užitkovou a ubytovací budovu. V době asanace Starého města pražského na přelomu 19. a 20. století byla budova zakoupena městem a velmi zdařile zrekonstruována podle návrhu architekta Kamila Hilberta. Od té doby až po dnešní dny je kostel v užívání Českobratrské církve evangelické.[4]

Na západní straně vpravo za vstupními dveřmi, stojí náhrobník z černého kamene. Po obvodu náhrobku se vine lem, ve kterém je nápis vytesaný gotickou miniskulí: Létha 1608 W pátek po Stržedo/ postu umržela Johanna Dcera Slowutného Pana Petra/ Maczera Z letossicz a tuto po/ hržbená leží ocžekáwagicze Blahoslaweného zmrtwých wzkržís[ení] (Středopost byl v roce 1608 ve čtvrtek 13. března, zemřela tedy v pátek 14. března). Uprostřed náhrobního kamene je ztvárněna postava mladé dívky oděné do dlouhých šatů podle španělské módy s krajkovým límcem. Hlava dívky je podložena polštářem se čtyřmi střapci. Její zkřížené ruce přidržují květinu. V levém dolním rohu je vytesán znak, jehož štít je poškozen, klenot je zřetelný. Na renesančním štítě jsou dva od sebe odvrácené háky nahoře spojené vodorovným břevnem ze kterého míří horní polovina šípu hrotem nahoru. Nad štítem je korunovaná kolčí helma.[5][6]

Petr Macer z Letošic byl absolventem Artistické fakulty svobodných umění. Přišel ze Strakonic. Bakalářského gradu dosáhl 25.9.1589. Kvestie kterou tehdy zodpověděl zněla:,,je lépe na soudech žalovat, či hájit pravdu? Jeho kvestorem byl Mistr Martin Bacháček. Stal se měšťanem Starého Města a v letech 1599-1618 působil jako prokurátor při nejvyšších soudech zemských. Roku 1609 byl členem komise zřízené k reformě pražské univerzity. Umírá po roce 1620. Měl syny Jeremiáše a Petra, dcery Prudencii, Evu a Johannu. Petr Macer byl velkým mecenášem humanistických spisovatelů, svědčí o tom množství dedikací v dílech tehdejších literátů.[7]

Vedle náhrobku Johanny Macerové je náhrobek Albrechta z Dražice. V jeho dolní části je v oválné kartuši ve tvaru věnce vytesaný znak. Nápis je v horní části desky vytesaný gotickou miniskulí a zvěstuje nám, že: Letha Panie 1582 W Sobotu/ Den Sw Tyburcy vmržel g[es]t Pan/ Albrecht z Dražice Syn Slowu/ tné[ho] pa[na] Jana z Dražice to [ho] czasu/ Primasa Starého Miesta P/ ražského, A tuto pochowa[n] g[es]t w/ nadiegi budavcýho wzkržíssení/ geho k wiecznee slawi/. V patě štítu je bezlistá větvička na které sedí doprava hledící papoušek držící v zobáku prsten s kamenem. Nad tím kolčí helma s točenicí.[8] [9]

Jan Bartošek z Dražice byl staroměstským konšelem. Primasem byl v průběhu let jmenován celkem čtyřikrát. Náhrobní kámen patří jeho synu Albrechtovi. Jan Bartošek z Dražice a Jan Netoryn byli dne 25.4. 1556 přijati k erbu Pavla Žipanského z Dražice a tím získal Jan Bartošek svůj erb a predikát.[10] [11]

Kostel sv. Martina ve zdi patří k dalším dokladům bohatého kulturního života doby předbělohorské.

[1]   Martiniana - Studie o latinském humanismu v českých zemích - J. Martínek,  Academia,  2014 , str. 103-114.

[2] V letech 1501-1525 pocházelo takřka 73  % všech bakalářů a mistrů graduovaných na pražské univerzitě z královských měst, 21,3 %  pocházelo  z poddanských  měst  a  zbytek,  přibližně  5,6  %  z vesnic. Nejčastější  místa  původu  jsou  Praha,  Kutná  Hora,  Žatec,  Písek,  Chrudim  a  Hradec  Králové,  které  jsou  základnou  kališnického  měšťanstva. Na základě analogie s německými městy, zejména  Norimberkem, pak odhaduje, že v českých městech té doby ovládalo čtení a psaní mezi 10 –  20  %  měšťanů. A  jen  část  z tohoto  počtu  dosáhla  vzdělání  v latině.  MACEK, Josef: Jagellonský věk 3, .s 233 a MACEK, Josef: Jagellonský věk 3, s. 240.

[3]       Václav Holec z Květnice byl majitelem sousedního, dnes již činžovního, domu Platýz (tehdy ještě paláce). Holcové ho vlastnili od roku 1434. Václav Holec dal přistavět k severní zdi kostela oratoř, která je dodnes nazývána Holcova. Z oratoře ve výši prvního patra  bylo možné procházet po dřevěném můstku z kostela do domu č.p. 416, mostek zřídil Viktorin Holec roku 1488. Zazděný portál ve východní zdi i dnes připomíná tento zaniklý můstek. Rodinu Holců z Květnice připomíná jejich erb (hák), který nalézáme na několika místech v kostele. Erb na klenbě presbyteria, představující polovinu psa, je z počátku 16. století a patří Benešům z Vlkanova, příbuzným Holců. Umělecké památky Prahy Staré Město a Josefov uvádějí jako stavitele mostku Viktorina Holase. 

[4]   Umělecké památky Prahy Staré Město a Josefov (Staré Město, Josefov) · Pavel Vlček a kolektiv - 1996 - 640 str. Academia, Praha, str. 93-95

[5]   Na černém štítě je neobvyklá erbovní stříbrná figura. Jsou to dva od sebe odvrácené háky nahoře propojené vodorovným břevnem. Na břevno je postaven hrot šípu, špičkou nahoru. Nad tím korunovaná kolčí helma. Přikryvadla jsou černá a bílá.

[6]   MALINOVSKÝ, Anton: Heraldické památky v kostele sv. Martina Většího ve zdi na Starém městě v Praze. In: Heraldická ročenka, 2000–2001, 136–154 a IALA, Michal: Tři studie k české renesanční heraldice (Znaky měšťanů Starého Města pražského ve světle Salbuchů) II. Heraldická ročenka 1994, s. 47, 51.

[7]   Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě - Enchiridion renatae poesis Latinae in Bohemia et Moravia cultae. 3, K-M. Praha: Academia, 1969, str. 234.

[8]            V patě modrého štítu zelená bezlistá větvička na které sedí doprava hledící červený papoušek s bílým krkem, který drží v zobáku zlatý prsten s rubínem. Nad tím kolčí helma, na ní točenice červeno-modrá. Přikryvadla modro-červená. Nad točenicí jsou roztažena dvě orlí křídla, obě jsou 2x dělena a jsou - modrá, červená a bílá. Mezi nimi pták jako ve štítě.

[9]   MALINOVSKÝ, Anton: Heraldické památky v kostele sv. Martina Většího ve zdi na Starém městě v Praze. In: Heraldická ročenka, 2000–2001, 136–154 a FIALA, Michal: Tři studie k české renesanční heraldice (Znaky měšťanů Starého Města pražského ve světle Salbuchů) II. Heraldická ročenka 1994, s. 47, 51.

[10] FIALA, Michal: Tři studie k české renesanční heraldice (Znaky měšťanů Starého Města pražského ve světle Salbuchů) II. Heraldická ročenka 1994, s. 47, 51.

[11] Umělecké památky Prahy Staré Město a Josefov (Staré Město, Josefov) · Pavel Vlček a kolektiv - 1996 - 640 str. Academia, Praha, str. 93-95, zde nesprávně uvedeno Milota z Dražic