Svatojakubští rytíři v Praze – Los caballeros de Santiago en Praga

V 16. a 17. století se v našich zemích objevují španělští rytíři u nás málo známého rytířského Řádu sv. Jakuba - caballeros de Santiago. Na černých pláštích měli červené svatojakubské kříže a byli mostem mezi Madridem a Prahou. 

S volbou českým králem Ferdinanda I. Habsburského přichází do našeho regionu i hispánský vliv. Ferdinand byl rodilým Španělem a kastilština byla jeho mateřskou řečí. Naše země se stávají součástí habsburských držav v tom nejširším smyslu slova od Prahy až po Nový svět.  Ostatně bratrem krále byl císař Karel V. a jeho prarodiči ze strany matky Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, u jejichž dvora byl vychován a Španělsko považoval za svojí rodnou zem. Španělský vliv na naše země pokračoval i za jeho syna Maximiliána II., a to zejména díky vlivu jeho choti Marie Habsburské, v době místodržitelství Ferdinanda Tyrolského a samozřejmě i za Rudolfa II. Španělé přicházeli do středoevropského prostoru zejména jako součást královského dvora. Za Ferdinanda I. to byli ještě příslušníci nižší šlechty z iberského poloostrova, za Maximiliána II. to již byli příslušníci skutečně významných šlechtických rodin jako nejvyšší hofmistryně dvora Marie Habsburské Marie Manrique de Lara (jmenovkyně dvorní dámy Marie Manrique, pozdější manželky Vratislava z Pernštejna), a to díky prestiži českého královského titulu, který manželský pár držel od roku 1549.[1] Počty španělských dvořanů se na první pohled nemusí zdát vysoké[2], ale těšili se větší důvěře panovníka a zaujímali mocensky vlivnější pozice a byli i předmětem sňatkové politiky panovníka, který se snažil o propojení osobních a rodinných vazeb svých dvořanů a šlechty ze střední Evropy, kde se rodilo budoucí Habsburské soustátí. Prosazovali pak jeho zájmy a politiku.

Mezi uvedenými dvořany z iberského poloostrova byli i členové rytířských řádů, které byly u nás tehdy neznámé či snad známé velmi okrajově. Jednalo se zejména o rytíře Řádu sv. Jakuba,  Orden de Santiago. Orden de Santiago přitom patřil k největším, nejznámějším, a i nejprestižnějším rytířským řádům, které vznikly na iberském poloostrově ve 12. století (1170 založil král Leonu Ferdinand II.). Patronem řádu byl sv. Jakub Starší, symbolem řádu je červený svatojakubský kříž na bílém poli, vznikl jako náboženské a vojenské společenství za účelem boje s muslimskými vojsky v dobách tzv reconquisty, tj znovudobytí iberského poloostrova z rukou muslimských států. Rytíři se ve středověku účastnili prakticky všech bojů s muslimy. Postupně se Orden rozšířil na území království León, Castilla, Aragón a do Portugalska. Vlastnil hrady a množství dalšího nemovitého majetku. V čele stál velmistr a rada třinácti (Gran Maestre y trecenazgo). Na konci reconquisty se původní účel Řádu vytrácí a za Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského přechází funkce velmistra Řádu na španělskou korunu. Španělský král je tak i Gran Maestre de la Orden de Santiago, stanovila to tak bula papeže Alexandra VI. Řád byl inkorporován do španělské koruny i s rozsáhlým majetkem a všemi výnosy majetku. Katoličtí králové tak částečně kompenzovali své doslova  astronomické náklady na válku a dobytí Granady, poslední bašty muslimských vladařů ve Španělsku.[3]

Ve století 16. a 17. bylo členství v tomto elitním řádu cílem mnoha urozených mužů. Bylo to velmi náročné, protože museli prokázat křesťanskou - katolickou víru svých předků, bezchybný aristokratický původ, zásluhy o katolickou víru a církev a panovnický dům a v neposlední řadě, že zdroj jejich příjmů není získáván manuální prací. Proto potom s náležitou hrdostí nosili červený svatojakubský kříž na svém černém oděvu, byl to vnější znak elity mezi španělskou šlechtou.

I u nás na obrazech a náhrobcích můžeme spatřit postavy rytířů se svatojakubským křížem.  

Jedná se zejména o epitafy v katedrále sv. Víta. Náhrobek Luise de Tobar von Enzesfeld (+ 1553/1554) ve střední lodi katedrály. Luis de Tobar (uvádí se i Tovar) byl hofmistrem arcivévody Ferdinanda Tyrolského. Náhrobek je z červeného mramoru a je velmi kvalitně proveden, zesnulý se na něm vkleče modlí před křížem a na brnění má svatojakubský kříž. Luis se narodil  kolem roku 1503 v kastilském městě Roa v provincii Burgos. Jeho rodiči byli Álvaro de Sosa a Anna Tobar, prarodiči pak Luis de Vaca a Blanca de Sosa. Rod Sosa byl portugalský šlechtický rod a rodina Vaca španělská.  Od mládí ještě na kastilském dvoře sloužil Ferdinandovi I., s jeho dvorem pak přišel do Vídně i Prahy.  V roce 1533 se Luis stává rytířem Řádu sv. Jakuba. Po vykonání cesty do Španělska za účelem převzetí tohoto řádu se v Praze v únoru 1534 oženil se Zuzanou Ottweinovou von Freienwald (asi 1510 – 1588), původem ze slezského panského rodu. Zuzana byla dvorní dámou Ferdinandovy manželky Anny, později pak, už jako vdova, působila mezi lety 1560 až 1566 v pozici nejvyšší hofmistryně císařovy dcery v Innsbrucku. Od Ferdinanda I. obdržel Tobar 4. února 1537 do zástavy panství a hrad Enzesfeld v  Dolních Rakousích. V  roce 1544 dosáhl Luis vrcholu své kariéry, když se stal hofmistrem Ferdinandova syna arcivévody Ferdinanda  Tyrolského na jeho dvoře v Praze. V  roce 1546 obdržel Tobar v  Řezně říšský šlechtický titul svobodného pána a na podzim roku 1547 získal do zástavy hrad Kašperk. Kromě úřadu nejvyššího hofmistra Ferdinanda Tyrolského působil současně do roku 1549 jako dvorní rada ve Vídni. Tobar 5. března 1553 v Praze zemřel. Pohřben byl v katedrále sv. Víta na Pražském Hradě.[4] Jeho syn Luis II. se zasloužil o přestavbu zámku Milotice.

Dále můžeme v katedrále sv. Víta spatřit epitaf svobodného pána Bernarda Menesia de Toledo, a to v jižním křídle příčné lodi, naproti západnímu vstupu do kaple sv. Václava. Jedná se o mimořádně umělecky cenný honosný náhrobek vystihující urozenost a grácii zesnulého španělského šlechtice (1526-1564). Menesio byl taktéž dvořanem císaře Ferdinanda I. a Maximiliána II., přišel s Ferdinandem do Čech a zastával úřad císařského stolníka. Víme o něm daleké méně než o Luisovi de Tobar. Oženil se s uherskou šlechtičnou Kateřinou Dersfi, s níž měl dcery Kateřinu, Gasparínu a Alžbetu. Zesnulý je zobrazen opřen o sloup s přilbou ve zbroji se zřetelným křížem sv. Jakuba na prsou.[5]  

Na závěr je třeba zmínit, že se svatojakubští rytíři objevují v Praze i v době pozdější. Nejznámějším byl patrně španělský vyslanec Guillermo de San Clemente y Centellas, který sloužil ve španělském loďstvu a od roku 1581 působil jako vyslanec v Praze. V Praze roku 1608 i zemřel a byl krátce pohřben v kostele sv. Tomáše, který sloužil jako jakýsi farní kostel španělského vyslanectví a španělské komunity v tehdejším hlavním městě království. Později byly jeho ostatky převezeny do rodné země. Rytířem Řádu sv. Jakuba se stal roku 1589 spolu s Wolfgangem Rumpfem z Wielrossu, nejvyšším dvorským komorníkem císaře. 

Tito caballeros de Santiago byli svorníky mezi Madridem a Prahou a zprostředkovávali kulturní a duchovní výměnu mezi hispánským světem a našimi zeměmi.

[1] Zejména bylo nutné obměnit dvůr infantky Marie Habsburské, který byl složen zejména ze Španělek, na rozdíl od dvora jejího manžela Maximiliána. O složení dvora bylo vedeno jednání, mnozí Španělové odmítli odjet do podunajského regionu, naše země měly v románském světe na počátku novověku stereotypní pověst země nehostinné, chladné a převážně kacířské, obývané ne příliš civilizovanými hrubými lidmi, Pavel MAREK, Pernštejnské ženy . Marie Manrique de Lara a její dcery ve službách habsburské dynastie, Praha,. Nakladatelství Lidové noviny 2018, str.26

[2] Za Ferdinanda I. to bylo cca 5 % ze všech dvořanů, na dvoře Marie to bylo již cca 27 % , Pavel MAREK, Pernštejnské ženy . Marie Manrique de Lara a její dcery ve službách habsburské dynastie, Praha,. Nakladatelství Lidové noviny 2018, str 42

[3] Dnes je čestným velmistrem Filip VI. a jedná se o vyznamenání, které panovník uděluje. Je Gran Maestre de las Órdenes de Santiago, Calatrava, Alcántara y Montesa a z toho titulu uděluje vyznamenání Premio Órdenes Espanolas. Samotný Řád je občanským sdružením. https://www.larazon.es/espana/felipe-vi-nuestras-ordenes-son-expresion-historica-de-la-diversidad-NI18452852/

[4] Korotin, Ilse (Hrsg.): Lexikon österreichischer Frauen. Wien 2016, str. 3314–3316 

Pavel ŠTĚPÁNEK Kapitoly z dějin česko-španělských kulturních styků a vztahů Praha, Karolinum 2018, str. 142-143

Pavel MAREK, Pernštejnské ženy. Marie Manrique de Lara a její dcery ve službách habsburské dynastie, Praha,. Nakladatelství Lidové noviny 2018, str. 37-38

Testimonios sobre las Ordenes de Caballería espanolas en Austria y estados vecinos. 3441371. HYE, Franz-Heinz von, 2005, in La Espana Medieval, 1993, 16, str. 169-172

[5] Pavel MAREK, Pernštejnské ženy . Marie Manrique de Lara a její dcery ve službách habsburské dynastie, Praha,. Nakladatelství Lidové noviny 2018, str. 37

Pavel ŠTĚPÁNEK Kapitoly z dějin česko-španělských kulturních styků a vztahů Praha, Karolinum 2018, str.141-142