Otázky čarodějnického procesu ve Velkých Losinách - v předvečer valpružiny noci

Kolem 30.4. se jistě objeví větší množství článků o tématech čarodějnictví a procesech té doby. U nás samozřejmě na panství Velké Losiny. Případ Velké Losiny stále provází mnoho mýtů, které ale neodpovídají historickým faktům. 

Proč právě Šumpersko a Velké Losiny? Panství Žerotínů a rodové poměry

Nebyla náhoda, že ty největší inkviziční procesy proběhly právě na Šumpersku, na panství Žerotínů v Losinách. Poměry na panství Losiny byly komplikované, a to ještě v době předbělohorské. Panství Losiny vzniká v 16. století a zakládá je Jan ze Žerotína, řečený „Losinský“ (je třeba poznamenat, že Janů ze Žerotína žilo v 16. a 17. století více a proto byl tento označen přídavným jménem svého panství). Na tomto panství se poddaní, většinou německy hovořící luteráni, často bouřili a Jan čelil nejedné poddanské rebelii. Už zde byl zárodek nedůvěry mezi vrchností a poddanými, který daleko později sehrál jednu z rolí, která spustila inkviziční proces. Později přichází stavovské povstání roku 1618 a dva synové Jana Jan Jetřich a Přemyslav II. se postaví na stranu stavů a zaplatí za to konfiskacemi a odsunem do společenského zákulisí. Nicméně se jim daří díky přímluvě u dvora zachovat část majetku a dokonce si mohou uchovat i svou víru, která je luterská, stejně jako víra většiny poddaných. Čtenář se jistě podiví, kdo tak mocný mohl Žerotínům pomoci v době záplavy konfiskací  v našich zemích. Jedním z přímluvců Žerotínů mohl být sám pobělohorský parvenue, tehdy již říšský hrabě, Pavel Michna z Vacínova, za jehož syna Přemyslav provdal svou nejstarší dceru Angelu Sibyllu, jméno Angely Sibylly si zapamatujme, sehraje tu nejvýznamnější roli v pozdějším losinském dramatu, ale zatím je manželkou syna muže, který je na výsluní moci. Dříve jako přímluvce mohl hrát roli i gubernátor Moravy arcibiskup kardinál František Dietrichstein, který chránil manželku a dceru Viléma Bedřicha ze Žerotína na Starém Jičíně, vzdálené příbuzné losinských Žerotínů, byť obě byly nekatoličky. Po Bílé hoře v době rekatolizace je zřejmé, že na panství zůstává množství tajných nekatolíků a množí se četné stížnosti duchovních na olomoucké biskupství. Výrazná změna v postavení Žerotínů nastává se smrtí Přemyslava II., ustávají přímluvy a Žerotinové na Losinách se dostávají do svízelné situace. Po smrti Přemyslava jeho tělo zůstává nepochované na zámku Velké Losiny. Byl luterán a nemá kdo vykonat pohřební obřady v luteránské víře, a tak leží nepohřbený v rakvi v sklepení zámku. Dá se říci, že až nyní nastávají bědy, které odkládaly přímluvy u dvora. Žerotínové zůstávají zcela bez ochrany. Osobní život Přemyslava III., syna r. 1652 zemřelého protestanta Přemyslava II., byl také poznamenaný tragediemi. Přemyslav III. měl 7 dětí - dospělosti se dožily dvě. Jejich mrtvolky na katafalku si dali s manželkou namalovat a jejich obrazy si pověsili v jídelně, jak se tvrdí při prohlídkách zámku, ovšem skutečné místo, kde ta, relativně rozměrná plátna visela, známo není; v současnosti jsou pověšena v tzv. zámecké márnici, kam se ovšem návštěvníci během prohlídkového okruhu nedostanou, ač je jejich zvědavost jistě silně podnícena. Přemyslavova manželka Alžběta Juliána z Oppersdorfu byla skoro celý dospělý život těhotná a velmi nemocna. Neměla ani čtyřicet, když umřela. Juliana byla katolička, vychovaná v jezuitském prostředí a Přemyslav přestupuje ke katolictví, tím sice zachraňuje majetek, kterému opět hrozí konfiskace, ale v očích poddaných se stává odpadlíkem a propast mezi vrchností a poddanými se opět prohlubuje. Rozpory ve víře, utužování poddanství, těžká hospodářská situace v regionu, to vše vyvrcholí velkou vzpourou na panství Losiny, vzbouřenci obsadí zámek, zmocní se rakve Přemyslava II. a pohřbí ho do rodinné hrobky Žerotínů. Přemyslav III. uprchne a požádá o pomoc císaře, přichází vojsko a potlačí povstání. Dne 26.7.1662 byli tři rychtáři jako vůdci povstání popraveni na nádvoří zámku a poddaní museli klečet a prosit za odpuštění. Jak je vidno, tak vztah mezi vrchností a poddanými byl na losinském panství doslova nepřátelský a doba konce 17. století byla pro Žerotíny temná a provázená rodinnými tragédiemi. Odpočet pozdější losinské tragédie započíná.

Panství Velké  Losiny v době zahájení procesu a těsně před ním

15.12.1669 umírá Alžběta Juliana z Oppersdorfu. Končí její truchlivá pozemská pouť a její srdce je vyjmuto z těla a má spočinout dle jejího  testamentu v kryptě šumperského dominikánského kostela, kde byl pohřben její nejstarší syn Václav Felix ze Žerotína, který zesnul roku 1661 jako pětiletý. Nicméně shodou okolností kostel vyhoří,  a tak její manžel zatímně uloží srdce do stříbrné schránky na zámku. V roce 1673 umírá i Přemyslav III. Poručnictví nad nezletilými syny Janem Jáchymem a Maximiliánem Františkem se ujímá Angela Sibyla, hraběnka z Galle. Ano, Angela Sibyla se vrací na scénu našeho dramatu, nyní je již hraběnkou z Galle. První manžel Václav Pavel Michna zemřel roku 1670 a Angela Sibyla se znovu provdala za hraběte Waltra z Galle. Mezitím se na panství Losiny dále tajně udržuje luteránská víra. Petrovy kameny, toto geografické místo v regionu také později sehraje svojí roli. Přes hranice přecházejí luterští duchovní a konají bohoslužby na tajných místech. Traduje se, že právě v okolí Petrových kamenů – světla pochodní účastníků bývají vidět z okolí, stejně tak se množí pověsti o ukrytých pokladech právě v okolí Kamenů. Nicméně tyto věci můžeme považovat za tradované, ale faktograficky nepodložené, bohoslužby se jistě spíše konaly ve sklepeních či níže položených místech, Petrovy kameny by postrádaly logiku.  Doba je ale velmi exaltovaná. Lidé věří v působení andělů a démonů. Objevují se i zvěsti o vampýrech na Šumpersku. Případ Barbory Polnerové, která zemře a její tělo nepodlehne rigoru mortis se šíří po městě Šumperku. Do těchto poměrů přichází hraběnka z Galle. Sama, jako každý člověk její doby, je přesvědčená o působení zlých sil a nástrahách ďábla, ví, co se děje na panství. Nedůvěřuje svým poddaným a oni nedůvěřují ji.

Ukradené srdce Juliany z Oppersdorfu a zřízení tribunálu hraběnkou z Galle

Přichází chvíle, kdy je možné naplnit testament zesnulé a balzamované srdce Juliany z Oppersdorfu uložit do krypty šumperského dominikánského kostela. Předáním srdce do kláštera byl pověřen Jan Bedřich Kopp, úředník losinského panství. Stalo se tak až na podzim roku 1673, tedy téměř čtyři roky po smrti Alžběty Juliány a půl roku po smrti Přemyslava. Ale srdce ze schrány zmizelo a nikdo nevěděl kam. Převor Dittl, který srdce přebíral, zemřel v únoru roku 1678. Vysvětlení přišlo od pátera Theodora Markwarta, který vypověděl, že se v klášteře objevil Kopp a srdce si sebou odnesl zabalené pouze do bílého šátku. Po osudu srdce se začalo intenzivně pátrat až po vypuknutí čarodějnických procesů kolem roku 1680, kdy se objevilo podezření, že srdce mohlo být zneužito k čarodějným praktikám. Zmiňované srdce, lidský ostatek, bylo stejně jako hostie předmět běžně užívaný v lidové magii té doby.  První dějství velkolosinských čarodějnických procesů začalo o Velikonocích roku 1678. Vernířovická žebračka Marina Schuchová, řečená Frankin, se vydala na Květnou neděli 3. dubna 1678 do nedaleké vsi Sobotín, která náležela k panství Vízemberk, aby učinila každoroční zpověď a přijala svátost oltářní. Při přijímání však svou hostii nespolkla, jak měla, ale když si myslela, že jí nikdo nevidí, vyndala svátost z úst a pokusila se jí schovat ve své modlitební knížce. Byla však spatřena místním mladým mužem, který to obratem sdělil faráři Matyáši Eusebiu Leandru Schmidtovi. Ani farář Schmidt si informace o tomto kacířském činu nenechal pro sebe a skutek žebračky popsal vrchnímu hejtmanu žerotínských panství Adamu Vinarskému z Kříšova, který událost obratem sdělil hraběnce z Galle. Pro paní z Galle je to jasná indicie, že na panství se dějí démonické věci, a tak se rozhodne zřídit inkviziční tribunál pro vyšetření celé záležitosti. V pozadí stála nedůvěra vůči vlastním poddaným, paní z Galle se domnívala, že její rodině ubližovali svými vzpourami a zlým vztahem k rodině, a že dokonce zabili Přemyslava III.

Právní a neprávní poměry inkvizičního tribunálu

Sestavením tribunálu byl pověřen Adam Vinarský, který se měl postarat i o nalezení vhodného soudce. Hejtman Vinarský v této záležitosti v polovině léta 1678 oslovil olomouckého právníka Jindřicha Františka Bobliga z Edelstastu, který načerpal bohaté zkušenosti ve slezských čarodějnických procesech v Jeseníku i Zlatých Horách, jichž se zúčastnil jako přísedící soudních tribunálů. Je třeba si uvědomit, že vrchnost byla tehdy nejnižším článkem státní správy a bezprostředně převáděla nařízení státu na poddané. Hraběnka měla pravomoc zřídit soud s povolením pražského apelačního soudu, který taktéž inkvizičnímu soudu zaslal prvotních 11 otázek na zadržené osoby.  Nad tribunálem (skládajícím se ze soudce a přísedících) pak stál uvedený pražský apelační soud, který vykonával dozor a potvrzoval hrdelní rozsudky. Celý spis byl předtím postupován právě apelačnímu soudu. O procesu byl taktéž informován i panovník. Proces byl veden dle trestního zákona Ferdinanda III. Útrpné právo mohlo být vykonáváno maximálně 3 x na jedné osobě a po dobu 15 minut (toto však nikdo nedodržoval). Je třeba říci, že tribunál v tomto měl zcela volnou ruku. Kat si za každý úkon účtoval odměnu (nasazení palečnice, španělské boty atp), a tak prostým nahlédnutím do účtů by bylo zřejmé, že je těch úkonů daleko víc než povoloval kodex Ferdinanda III, hraběnka Gallová účty kontrolovala, ale nijak nezasáhla.  Samotný proces byl velmi nákladný (výlohy činily více než 9 tisíc zlatých a byly následně vymáhány po příbuzných odsouzených).

Kdo byl Jindřich František Boblig z Edelstadtu? V realitě to nebyla postava známá z filmu Kladivo na čarodějnice

Boblig pocházel z významné měšťanské rodiny. Jeho otec Jiří studoval na vídeňské univerzitě a v rodných Zlatých Horách se stal purkmistrem. Na začátku roku 1591 byl otec Jindřicha povýšen do šlechtického stavu a získal erb a přídomek „z Edelstadtu. Erb byl dělený, v horní polovině vyrůstající zlatý lev v červeném poli a v dolní polovině dva stříbrné půlměsíce provázené dvěma zlatými hvězdami v modrém poli. Jindřich František svá právnická studia absolvoval na vídeňské univerzitě. Doktorát sice nezískal, ale jako„juris candidatus“ mohl praktikovat světské i kanonické právo a dosažené vzdělání mu postačovalo k vykonávání advokátní i  soudcovské funkce. Po ukončení svého studia se vrátil do niského knížectví, kde zužitkoval své právnické vzdělání a podílel se na vyšetřování čarodějnictví ve svém rodném městě i v Nise, kde byl členem inkvizičního soudního tribunálu zemského hejtmana Maxmiliána Jiřího z Hodic. Je třeba říci, že se často uvádí, že byl nedostudovaný právník, patrně aby se jeho osobnost patřičně očernila. Nicméně JUC byl při tehdejším vysoce náročném právnickém studiu velmi vysokou metou opravňující vykonávat i funkci soudce. Rozhodně nebyl nedostudovaný nebo nějaký člověk nevzdělaný. Také je třeba odmítnout, že by byl nějak hamižný, na procesech se kromě řádné domluvené odměny, neobohacoval (ostatně drtivá většina popravených byli zcela nemajetní lidé). Byl však fanatikem (i na tehdejší dobu), který věřil, že je třeba co nejdříve zasáhnout, neboť tento zločin čarodějnictví měl tendenci se rychle a nekontrolovatelně šířit. Byl zcela přesvědčen o působení čarodějů, ostatně jako celá tehdejší veřejnost. Také je nutno odmítnou obžerství nebo snad nadměrné pití, jak je naznačováno ve filmu Kladivo na čarodějnice, žádné doklady k tomuto nejsou. Musíme tedy konstatovat, že Boblig byl vzdělaný právník, na procesech se neobohacoval, ani netrpěl nestřídmým pitím. Je však možno doložit, že byl neúprosným fanatikem, což bylo patrně horší než kdyby sledoval jen peněžité cíle. Ostatně na rozdíl od známého filmu se nenechával živit na zámku při opulentních hostinách, ale odměnu si bral pouze z dní, kdy zasedal tribunál a dojížděl z Olomouce, kde vykonával advokátní praxi a měl zde i zázemí, kam se po skončení procesu i vrátil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že k čarodějnickým procesům nedošlo náhodou v takovém rozsahu na Šumpersku. Tamní poměry dávno před procesem naznačovaly pozdější tragédii. Raně barokní doba, psychologie hlavních aktérů, sociální a ekonomické otřesy po třicetileté válce neúprosně vedly k smrti desítek nevinných lidí. I proces měl svoje zákonitosti.

Co říci závěrem? Procesy jistě otřásly obyvateli na panství, již nikdy zde nedošlo ke vzpouře či nepokojům, ale víra v čarodějnice se spíše jen utužila. 20.5. 1706 řádila nad Bukovicemi velká vichřice s kroupami a zahynulo mnoho lidí. A lidé to přičetli opět působení čarodějnic……

Za cenné poznámky děkuji panu  Pavlovi Lasztoviczovi

Literatura: NEUBAUEROVÁ, Michaela - POLÁCH, Drahomír: Zpráva o nevíře. O historii čarodějnických procesů Slezska a severozápadní Moravy. Šumperk 2010, s. 32-51.