Paní Le Murie – poslední bitva paní Blanky Battaglia

O poslední duši starého šlechtického rodu, která živoří v rozvalinách rodinného zámečku. Petru Václavovi se spolu s kameramanem Štěpánem Kučerou povedlo natočit zcela unikátní klenot dokumentárního filmu. 

Před časem jsem viděl naprosto zapomenutý krátkometrážní dokument Paní Le Murie, jedná se o studentský snímek z roku 1993 pana Petra Václava. Na programu CS bude dokument reprízován 27.4 a 5.5. tohoto roku. Osobně mohu tento dokument vřele doporučit. Jedná se o zcela unikátní klenot našeho dokumentárního filmu. Pojednává o dnes již zesnulé paní Blance, svobodné paní Battaglia, která žila na polorozpadlém zámku Bratronice uprostřed zarostlé zámecké zahrady, kde jí a její vzpomínky zaznamenala kamera pana Štěpána Kučery. Ota Pavel jí a jejímu bratru Christiánovi věnoval povídku Baroni na kolech, cyklistika byla totiž v dávných časech jejich životem i vášní. Za druhé světové války a po ní již přišla pouze tíha osudu, paní Blanka dokonce pracovala i jako hrobnice na zdejším hřbitově, starala se dlouhé roky o nemocného bratra i nehybnou matku a svědkem jejího tíživého smutku byly pouze prázdné místnosti postupně chátrajícího zámku, kde mohla dožívat.

Důstojná stará žena jako milník ztracený v minulosti, která dokázala odmítnout vše existenčně nepotřebné, včetně času. Život v úplném osamění mezi vzpomínkami na zesnulé členy rodiny. Úvahy o zániku rodu, jehož byla posledním členem, konci jedince, o nicotě, z níž se točí hlava a o nekonečnu, které se otevírá jako černá propast na konci našich životů. Obrazy čiré melancholie a zanikajícího světa. Kamera se pohybuje po tmavých místnostech zámku plného starých věcí a prachu, dívá se do okolní krajiny a zahrady, vše plyne pomalu a v tichosti jako vyprávění paní Blanky o mrtvé době a mrtvých. Divák je zcela vtažen do pomalé řeky času, kde není místo na nic kromě slov a palčivého smutku nad nenahraditelnými ztrátami a nemilosrdným časem.

Nedaleko Bratronic je rodinná hrobka zdobená erbem s postavou rytíře. Christián a Blanka však spí věčným spánkem na hřbitově v Záboří. Zde si přáli být pochováni. Jejich hrob je totiž skromný stejně jako byl jejich život. Život, který byl tak tvrdý, jako by ho předurčovalo jejich jméno – battaglia totiž italsky znamená bitva. Poslední bitva, neboť s ní vymřel i tento šlechtický rod na našem území.