Bořislavský masakr Němců, střípek krvavého pražského karnevalu

Masakr na Bořislavce 9.5.1945 byl jen epizodou v násilí, které vypuklo v Praze v květnu 1945 na německy mluvícím obyvatelstvu. Byl to doslova krvavý karneval. Podívejme se na něj blíže a zkusme to bez podjatosti z jakékoliv strany

K výzkumu antických dějin notnou dávkou svých znalostí přispěl profesor filosofie Willy Hüttl. Celoživotně se věnoval osobnosti římského císaře Antonia Pia. Dodnes je na něj a jeho díla odkazováno v odborné literatuře a žádný badatel tohoto období antických dějin ho nemůže obejít. Pan profesor žil v Praze na dnešní Bořislavce, a vyučoval na tehdejší Německé univerzitě v Praze. Kromě toho, že byl německé národnosti, pražský Němec, jak jsme uvykli říkat, tak byl především znalcem antických dějin a antické archeologie. Měl zde rodinu a pokojně žil a vyučoval. Období vlády Antonia Pia bylo označováno jako felicitas temporum. Šťastná doba. Možná i život profesora by byl podobný, ale přišla nacistická hrůzovláda, která se spíše podobala době Neronově, povstání a konec války. Počátkem května byl odvlečen ze svého bytu na Bořislavce, tehdy ještě bojovníky pražského povstání, neznámo kam. Patrně do internačního místa v kině Bořislavka nebo tábora na Hanspaulku, v místě jeho pobytu. Jeho manželka Pavla Huttlová ho už nikdy neviděla, a nikdy se nic nedozvěděla, neměla se nic dozvědět. Zemřel ve věku 55 let, jeho vinou bylo, že byl Němec.

Dejme tedy jedné z možných obětí masakru na Bořislavce dne 9.5. 1945 jméno. Jinak jsou oběti vždy jmenovány jako „přibližně 41 osob, 40 mužů a jedna žena“. Každá ta přibližná osoba měla jméno a příjmení, měla svůj osud a život a své pozůstalé. Je třeba o nich psát a natáčet reportáže a připomínat, mlčení už bylo za těch desítek let více než dost.

A masakr na Bořislavce byl jen epizodou v násilí, které vypuklo v Praze v květnu 1945 na německy mluvícím obyvatelstvu. Byl to doslova krvavý karneval.

Oběti bořislavského masakru – většinou pražští Němci

Zemřelo  přibližně 41 osob. Tolik osob uvádí dobový úřední dokument (protokol s bohužel nečitelným podpisem zpracovatele a razítkem podatelny Kriminální ústředny ministerstva vnitra s uvedením data 24.9.1947, kdy byl dokument doručen, byl opublikován p. Vondráčkem a dříve byl znám z publikací našeho největšího znalce odsunů Němců p. Staňka, dále jen úřední dokument). Bez pochyby to byly většinou osoby německé národnosti. Jedna osoba je zcela jistě národnosti české jak uvádí uvedený dobový úřední dokument.  Shodují se na tom všichni pamětníci, kteří se povětšinou liší v mnohých detailech, ale na tom, že to byli německy hovořící lidé se shodují všichni. Toto můžeme považovat za prokázané a je třeba rozhodně odmítnout občasná tvrzení, že se neví, kdo to národnostně byli. Oběti zločinu byly bezpochyby bydlištěm na Praze 6, patrně zejména Bořislavka.

Internace obětí bořislavského masakru – souvislost s pozdějším Odsunem

Jedná se o to, že v podstatě okamžitě po ukončení bojů 9.5, rozhodně již 10.5,kdy máme dokumentárně potvrzené první internační tábory v Praze, byli na mnoha místech shromažďováni Němci civilisti, zajatci, kolaboranti z řad Čechů, vina či nevina nebyla v tu dobu vůbec rozhodná. Většina německy mluvícího obyvatelstva byla internována do střežených prostor na celém území Velké Prahy. Kromě menších objektů jako byly kinosály, tělocvičny a školy se zde nacházelo na 26 větších internačních táborů. Z počátku to byla místa přechodná a dočasná, ale právě tam docházelo k prvním krutostem vůči německému obyvatelstvu. V kinu Slavia na Vinohradech se kupříkladu museli němečtí vězni trvale dívat na běžící filmová pásma, kdo usnul, tak byl brutálně bit obušky atp. Nechvalně proslul tábor číslo 10 – Strahovský stadion, kde byly pod širým nebem na sportovištích a okolních betonových tribunách shromážděny tisíce lidí. V prvních poválečných týdnech byl sice stadion pod přímou správou sovětské armády, ale od poloviny května přešel pod správu armády československé, přičemž strážní službu a správu tábora vykonávali přímo příslušníci revolučních gard. Příslušníci všech ozbrojených formací, včetně českých, se na bezbranných ženách dopouštěli řady pokračujících násilností – především hromadných znásilnění a exekucí. Přes den nesnesitelné vedro bylo v noci střídáno dotěrnou zimou, podobně jako se nuda dozorčích proměňovala v krvavou brutální noční zábavu a nedostatek pitné vody a jídla v dlouhotrvající žízeň a hlad. Tomu všemu dominovalo naprosto nedostatečné hygienické zajištění celého prostoru, které se záhy vyústilo v rychle se šířících nemoci. Je taktéž zcela zřejmé, že internace probíhala velmi živelně, u Němců zejména na základě pouhého jazykového kritéria. Pamětnice paní Helena Dvořáčková vzpomíná (zprostředkovaně dle vyprávění otce Jiřího Chmelíčka, který natočil unikátní amatérský film o masakru na Bořislavce), že takto byli internování lidé z Prahy 6, je dokonce zmíněna i rodina Švédů, která hovořila německy, a tak byla automaticky internována. Je třeba si uvědomit, že veškeré dění v Praze bylo součástí jednotného řetězce, a to již od počátku května. Násilí provázelo jak pražské povstání (případy rabování bytů a domů Němců a zabíjení a týrání německých civilistů, pokud se dostali do oblastí ovládaných povstalci, pokud hovoříme o této části obyvatel Prahy), tak i období po osvobození Prahy. Sběrné tábory byly postupně likvidovány a přebírány příslušníky SNB od Revolučních gard, a to v červenci 1945, některé velké tábory zanikly až v roce 1946, kdy byli Němci odsunuti. Čili samozřejmě tyto sběrné tábory a shromažďování Němců v nich souvisely s odsunem německého obyvatelstva a byly součástí centrálního plánu na pozdější odsun. Je tedy nutné odmítnout tvrzení, že by internace Němců v květnových dnech 1945 nesouvisela s jejich odsunem, ale jen s povstáním, byla to první fáze pozdějšího odsunu. Takto byli internováni i oběti z Bořislavky a Hanspaulky, patrně byli odváděni někam na práci – většinou tito lidé odklízeli válečné trosky a rozebírali barikády,  minimálně jedna oběť byla z tábora Hanspaulka, jedná se o muže české národnosti pana Jaroslava Vlacha, který byl zmiňován výše. Mohli být předtím internování na Hanspaulce nebo v kině Bořislavka. Nebo byli složeni ze skupin z různých míst.

Místo a čas zločinu

Místem zločinu je dnešní ulice Kladenská, přibližně v půlce dnešní ulice, v době května 1945 byl na místě dnešního administrativního centra Bořislavka mírný svah. Bohužel stavba zcela zničila toto místo, a tak dnes již můžeme pouze odhadovat přibližnou lokaci. Oběti byli odváděni ve směru od kina Bořislavka ulicí Kladenskou do kopce za nějakým účelem, je jisté, že prvotním záměrem nebyla poprava, ale nějaká práce či přesun jinam, předtím ulicí procházely jiné kolony lidí, a to zajatců a civilistů. Událost se odehrála již 9.5. 1945, toto datum nám udává dochovaný úřední dokument a datum odpovídá i ději, který se odehrává na filmovém záběru, tj průjezd sovětské vojenské kolony nákladních vozidel ozdobených šeříky a přítomnost vojáků v uniformách RKKA (Rudá armáda je hovorové označení, přesněji RKKA – Rolnicko dělnická rudá armáda) a českých ozbrojenců. Je zřejmé, že v době zločinu a předtím v oblasti Bořislavka boje skončili, protože všichni se pohybují volně a na ulici je množství civilistů. Sovětská vojenská vozidla přijíždějí do míst, kde se nebojuje.

Pachatelé

Dostáváme se k nejvíce diskutované otázce. Pachatelé. Úřední dokument nám sděluje, že zajištěné osoby byly eskortováni na příkaz nezjištěného důstojníka RKKA pod policejním dohledem (nesprávně SNB). Výše zmíněný důstojník měl svým jednáním způsobit, že shromážděný dav náhodných chodců zajištěné osoby napadl a všechny postřílel. Uvádí se, že to tedy byl neurčitý dav chodců, a že incident způsobil muž v uniformě RKKA (RA). Dav chodců to jsou samozřejmě přihlížející Češi, které vidíme na záběrech, nikdo jiný to být nemohl. Příčinný děj mohl být několikerý. Faktem je, že nejvíce zločinů v Praze se odehrávalo právě v květnových dnech a při přesunech internovaných Němců a v místech internace. Zejména se vyskytovaly případy usmrcení během převozu do internačního tábora, nebo následně v táboře. Nejčastějším odůvodněním zodpovědných vykonavatelů byla věta „zastřelen při pokusu o útěk“. Existují však i takové případy, kdy byl dotyčný (mnohdy domnělý člen SS) zastřelen prostě „jen pro výstrahu“. Kolony internovaných byly terčem výhružek a napadání přihlížejícími, kdy je zřejmé, že doprovázející ozbrojenci neměli valný zájem na ochraně zajištěných osob.

Kdo vlastně eskortoval oběti z Bořislavky, a kdo byli ozbrojení muži na Bořislavce, kromě vojáků RKKA? Ozbrojené jednotky vznikaly během květnového povstání v roce 1945 při revolučních národních výborech většinou spontánně, především jako ochrana členů národních výborů, posléze pak také jako pořádková služba. Na vzniku Revolučních gard měly hlavní podíl komunisté a Ústřední rada odborů (ÚRO). V Čechách tyto formace vystupovaly během povstání i po něm pod odlišnými názvy (např. Občanské stráže, Národní stráže, Revoluční gardy, Národní milice, Národní gardy, Národní revoluční gardy apod.), ale prosadil se termín Revoluční gardy. Po  povstání se RG začaly formovat do  větších vojenských útvarů především v Praze a v Plzni. V Praze vznikly jejich organizované jednotky za spoluúčasti Vojenského velitelství Velké Prahy (VVVP) a vojenského štábu Ústřední rady odborů dne 11. května jako Strážní prapory, které pak byly rozkazem č. 8 VVVP z 23. května přejmenovány na Pražské pluky a prapory Revolučních gard. Typickým znakem těchto formací se stala bílá páska na rukávě s písmeny R. G. Hlavní činností Revolučních gard byla pořádková a  strážní služba ve  městech. V polovině května pak byly vybrané jednotky RG vyslány do pohraničí, kde plnily jednak úkoly vnitřní národní bezpečnosti (ochrana národního majetku, udržování veřejného pořádku, zatýkání a střežení osob, zajišťování majetku tzv. státně nespolehlivých osob, střežení internačních táborů aj.), ale také se spolupodílely na vysídlování Němců. Jádrem RG byli tedy bojovníci z Pražského povstání. Čili již před vznikem RG zde bylo množství jednotek ozbrojenců zejména při národních výborech.

Na záběrech kamery se často objevují právě výše uvedení muži. Mají typickou výstroj pražských povstalců té doby. Helmy německých vzorů, různé ruční palné zbraně, uniformy složené z různých součástí. Povstalci používali různé ruční palné zbraně, většinou pušky, ale menšinově měli i útočné pušky či samopaly, a to většinou kořistní. Nyní je třeba zdůraznit jednu věc, někteří odmítají podíl na masakru Čechy z důvodu, že prý 9.5. ještě nebyly ustaveny Revoluční gardy, ale jak víme z výše uvedeného, po celé květnové povstání zde již operovaly jiné polovojenské jednotky českých dobrovolníků při národních výborech pod různými názvy, takže na záběrech jsou muži právě z těchto jednotek. Ostatně i úřední dokument hovoří o tom, že důstojníka RKKA, který vedl transport doprovázeli 3 příslušníci SNB (zde je to pojmová nepřesnost, SNB vznikla až v červenci 1945 a převzala po RG úkoly).

Je možné vyvodit, že za kinem Bořislavka došlo k blíže neurčenému incidentu, kdy bylo ve spolupachatelství sovětského důstojníka nebo poddůstojníka (přesnější je označení sovětský než hovorově ruský, RKKA byla složena z mnoha národů SSSR), 3 českých příslušníků povstalecké ozbrojené  jednotky (patrně tehdy ještě ozbrojenci některého národního výboru) a blíže neurčeného počtu českých pachatelů z řad přihlížejících civilních osob a/nebo i vojáků/a z řad přítomných příslušníků RKKA úmyslně usmrceno cca 41 osob německé národnosti, včetně minimálně jednoho Čecha, automatickou střelnou zbraní/zbraněmi. Na automatickou střelnou zbraň zcela jasně poukazuje kouř z výstřelů, který odpovídá dávkové střelbě, nicméně je nemožné identifikovat, zda je to automatická zbraň německé či sovětské provenience. Je třeba poukázat na to, že i čeští povstalci mívali kořistní automatické zbraně německé provenience. Míra účastenství jednotlivých aktérů je dnes již nedoložitelná. S největší pravděpodobností zde byla  interakce mezi davem a revolučními ozbrojenci, která vyvrcholila popravou, jíž přítomní strážci  nebránili a rudoarmějci se k ní přidali. Jedná se zde o jakési přechodné stadium mezi veřejnými lynči a organizovanými popravami. Scénář důstojníka sovětské armády jako iniciátora a davu jako vykonavatele popravy se ovšem jeví jen jako velmi málo pravděpodobný. Byly široce zaznamenány případy, kdy shromážděný dav povzbuzoval strážní personál proti jejich svěřencům. Masakr na Bořislavce nebyl nějaký ojedinělý incident. V Praze se na různých místech děly krutosti vůči německému obyvatelstvu ve většině míst internace a i na úředních místech (policejní služebny, ředitelství) ze strany ozbrojenců i přímo českých civilistů nebo úředních osob. O některých jsme napsal výše. Ve dnech těsně následujících po 9. květnu 1945 se totiž vytvořilo chaotické bezvládí a vytvořilo atmosféru pro kolektivní násilí na Němcích.

Hrůznou tečkou masakru bylo přejetí řady ležících těl nákladním automobilem. Již po popravě projížděla kolem další kolona sovětských jednotek, kdy řidič jednoho z vozů úmyslně přejel ležící těla. Je nesmírně zajímavý záběr na důstojníka, který se snaží gesty cosi ukazovat řidiči vozidla. Důstojník má sovětskou koženou tašku na mapy vzor M39. Ta byla užívaná v letech 1939-45. Bezprostředně po masakru jsou těla pohřbena na místě zločinu, a to opět zajatci hlídanými českými ozbrojenci. Ještě v roce 1945 dojde k exhumaci těl a jejich spálení patrně ve strašnickém krematoriu. Masakr měl být zapomenut.

Post scriptum

V roce 2010 se naštěstí rozhodla přerušit mlčení dcera pana Chmelíčka paní Dvořáčková a poskytla záběry amatérského filmu svého otce o vraždění na Bořislavce redaktorovi ČT panu Vondráčkovi, který zařadil bořislavský masakr do širších souvislostí poválečných aktů českého násilí na německém civilním obyvatelstvu a tzv. divokých odsunů. Tím se stal tento poválečný zločin znám široké veřejnosti. Předtím byl krátce uveden v publikacích pana Staňka, patrně největšího odborníka na poválečné odsuny německého obyvatelstva, ale byl znám pouze odborné veřejnosti.

Bořislavský masakr má dvě specifika – filmovou dokumentaci a také stále vyvolává snahu dokázat, že na něm neměli podíl Češi. Nejdříve to byl VHÚ a dr. Stehlík. Důvody uvedené VHÚ a panem dr. Stehlíkem však již tehdy nebyly nijak přesvědčivé, sovětské vozidlo (přesněji řečeno US Studebaker z LS dodávek do SSSR) přejíždějící ležící těla, palba z automatické zbraně a přítomnost sovětského důstojníka u nákladního vozidla těžko může být 100 % důkazem toho, že zabíjeli výhradně Sověti nebo se na zabití podíleli střelbou –https://zpravy.aktualne.cz/domaci/historik-nemecke-civilisty-nepobili-cesi-ale-rusove/r~i:article:667593/

Dále český podíl na masakru odmítl účastník povstání a tehdejší místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu Emil Šneberg, který tvrdil (http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/zabijeni-nemcu-cechy-na-borislavce-v-r-1945-je-lzivou-fabulaci.html) , že ve skutečnosti šlo o vojáky a důstojníky wehrmachtu a také o příslušníky gestapa z nedalekého zámečku na Jenerálce. Toto tvrzení je zcela osamělé a nikým jiným nepodložené a navíc nehovoří vůbec nic o pachatelích.

Naposledy zmiňuje bořislavský masakr pan Ivo Cerman, který dokládá, že popravení lidé jsou čeští kolaboranti, protože dokument neobsahuje žádné konkrétní údaje, ale vyplývá z něj, že mělo jít o české kolaboranty – nezmiňuje totiž Němce https://ivocerman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=751125. V předchozím článku pan Cerman podrobuje kritice dokument ČT Vraždění po česku, protože se stal jakýmsi nástrojem německých nacionalistů (https://ivocerman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=751336). Upřímně řečeno nástrojem českých nebo německých nacionalistů může být všechno možné, ale to snad není důvod o poválečných zločinech na německy mluvím obyvatelstvu nehovořit nebo je povinně uvádět do kontextů nacistických válečných zločinů. Naopak se domnívám, že se kupříkladu o násilí na německy hovořícím obyvatelstvu ve Velké Praze v roce 1945/46 se stále málo mluví, přičemž zde zahynuly stovky osob a bezpočet jich bylo vystaveno týrání ve sběrných lágrech po celé Praze. 

Co říci na závěr? Ve filmu architekta Chmelíčka v epizodě, kde najíždí na mrtvé nákladní vůz je vidět ještě jedna strašná scéna. Za telegrafním sloupem je pololežící postava ještě živého prostovlasého staršího muže, který spíná ruce v modlitbě s hlavou upřenou k nebi. Možná to byl profesor Huttl, možná ne, ale jeho sepjaté ruce jsou jasnou hranicí, kdo byl na Bořislavce obětí, a kdo byli vrazi, jejichž zločin nesmí být zamlčován.  

Literatura:

DAVID VONDRÁČEK, JOSEF MLEJNEK, Zabíjení po česku, Praha 2010, s. 126–127.   

TOMÁŠ STANĚK, Odsun Němců z Československa 1945–1947, Praha 1991.

TOMÁŠ STANĚK, Perzekuce 1945, Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945, Praha 1996.

Ondřej Sladký: Příští stanice Sudety – Činnost pražského pluku RG 1 v severozápadním pohraničí v květnu a červnu 1945, Sborník archivu bezpečnostních složek, 7, 2007