Lazaret v Zimním paláci - pohřbená tragedie 7.11.1917

V den výročí útoku na Zimní palác v Petrohradě se objevilo několik článků o této události, ale zcela chyběly dle mého podstatné informace, které měly být navždy pohřbené v archivech. A to o přítomnosti lazaretu v Paláci 7.11.17.

Lazaret  v Zimním paláci v onen osudový den 7.11.1917

Zimní palác byl v průběhu války v roce 1915 opuštěn imperátorskou rodinou. Ta nyní oficiálně přebývala v Alexandrovském paláci v Carském Selu. Palác byl předán k dispozici armádě a byl zde zřízen na náklady panovnické rodiny vojenský lazaret pro raněné vojíny na bojišti. Jmenoval se Nemocnice careviče Alexeje. Tento počin imperátorské rodiny měl být darem zkoušeným ruským vojákům a vyprošením si přízně Boha pro léčení nemoci následníka. Všechny slavnostní sály byly přeměněny v nemocniční haly s postelemi a pokoje a chodby byly zázemím. Jednalo se o velký špitál pro 200 raněných a personál. Tento fakt je stále opomíjen při psaní článků o útoku na Zimní palác. V době boje zde byl umístěn špitál a  bylo zde cca 100 raněných, přičemž v sálech s okny na Něvu byli ranění upoutání na lůžko, nemohoucí chodit. Tito lidé a milosrdné sestry s lékaři byli pasivními svědky a mnohdy oběťmi útoku na Zimní palác. Prozatímní vláda neučinila ani pokus o jejich evakuaci, samozřejmě již nyní nelze soudit, zda to vůbec bylo reálně možné.  

Od března 1917 zde zřídil předseda vlády A. Kerenský sídlo Prozatímní vlády. Čili se taktéž jednalo o velkou úřední budovu s kancelářemi, zasedacími místnostmi a zázemím.

7. listopadu 1917 byla tedy v Zimním paláci fungující vojenská nemocnice s přítomnými milosrdnými sestrami a raněnými a sídlo vlády s ministry, kteří zde byli v posledních 48 hodinách stále i s několika úředníky. Část paláce byla zcela prázdná bez světla a vytápění, jednalo se povětšinou o opuštěné apartmány rodiny panovníka a přilehlé reprezentační sály. Pro lidi, kteří se v paláci neorientovali se muselo jednat o nepřehledný obří labyrint chodeb, sálů a místností o několika patrech. 7. listopadu již byl palác bez telefonního spojení předchozích cca 48 hodin a byl do značné míry informačně izolován od okolního světa.

Kdo bránil Zimní palác?

Snad všechny články o útoku píšou velmi mlhavě o složení obránců Paláce. Teoreticky měla být posádka Zimního paláce k obraně Vlády  složena z kadetů (junkerů) Peterhofského a Oranienbaumského důstojnického střeleckého učiliště, kozáckého oddílu se strojnímu puškami (2 setniny a kulometný oddíl 14. pluku donských kozáků), dělostřelecké baterie Michajlovské dělostřelecké akademie, posluchačů školy inženýrů praporčíků, jedné roty ženského dobrovolného 1. petrohradského praporu (konkrétně 2. roty pod velením štábního kapitána Loskova, která měla původně odejít na rumunskou frontu, v počtu 137 vojákyň), dobrovolníky - invalidy – nositeli svatojiřských křížů. Měli k dispozici i několik obrněných vozů na náměstí před Palácem. Dopoledne 7. listopadu tak byla v Paláci a na náměstí shromážděna určitá vojenská síla, která mohla po určitou dobu krátkodobě vzdorovat i většímu útoku. Vláda se spoléhala na svého předsedu Kerenského, který předtím odjel z města, aby zajistil přesun pluků z fronty ku pomoci vládě a neustále se snažila o plané výzvy k Petrohradské vojenské posádce, ta však byla složena z rezervních pluků a již před časem vypověděly poslušnost Vládě. 7. listopadu ráno a dopoledne tak ministři stále plně nechápali svoji osamocenost uprostřed města, kdy již nebyli schopni zajistit ani proviant pro své vlastní obránce jak vzpomínali pamětníci.

V průběhu dne postupně Palác opustila podstatná část obránců, jako první dělostřelci na příkaz velitele, část kadetů Oranienbaumského vojenského učiliště, kozáci se strojními puškami, nakonec byly odsunuty i obrněné vozy údajně kvůli nedostatku paliva. Odchod byl způsoben různými faktory.  Demoralizace, únava, i hlad.

V moment počátku útoku večer 7.11. byli v paláci pouze zbylí junkeři (2 roty), 1 rota ženského praporu a několik invalidů a dobrovolníků. K dispozici měli asi jen 5 důstojníků.  Velitelem obrany byl ekonom (sic) P.I. Palčinský, pomocník zplnomocněnce pro nastolení pořádku v Petrohradu N.M. Kyškyna. Bezprostředně vydával rozkazy plukovník Anankyn. Zajistili přední vchody do paláce, ale zadní vchody k řece Něvě zůstaly nedbale volné, stejně tak byl zapomenut vstup do opuštěné části paláce z náměstí, obránci tak vlastně bránili pouze přední část Paláce otočenou do náměstí. To se jim později stalo osudným. Přes nechráněné vchody se postupně dostávali útočníci dovnitř a nakonec i dav, který způsobil materiální škody na mobiliáři a cennostech. Uvnitř byly chaoticky rozmístěné hlídky, které již vlastně nekladly odpor. Ostatně osud Paláce byl zpečetěn již odchodem nejvíce bojeschopných mužů s kulomety a odsunem obrněných vozů.

Pohřbená tragédie raněných v lazaretu

V zásadě byl útok na Palác veden ve dvou vlnách, první byl neuspořádaný a živelný a byl odražen palbou ručních zbraní, ale byla zajata rota ženského praporu kvůli vlastní chybě (zde se projevil nedostatek velícího aparátu), druhý útok, zde se již zapojila děla z Petropavlovské pevnosti,  byl úspěšný a vedl k zatčení Vlády a jejich odvozu do Petropavlovské pevnosti a zajetí zbylých junkerů. O počtech padlých obránců nejsou přesné údaje, nicméně se někdy uvádí, že to bylo 6 vojáků a jedna vojákyně.

Snad všechny články popisující události oné noci pomíjejí, že zemřeli a trpěli i ranění v lazaretu, kteří zde stále byli v části nemocnice. Tito nešťastní lidé byli nemohoucí a leželi v sálech s okny na Něvu (viz výše), ale právě tam byla vedena palba z děl Petrohradské pevnosti. Zimní palác byl určen pro těžce raněné a na lůžko bylo upoutáno až 90 procent z nich. Samozřejmě, že v ten den to bylo obecně známé, že tam byl lazaret, možná proto dělostřelci nevedli střelbu z děl až tak intenzivně a přesně, nedbaje rozkazů svých nových rudých velitelů. To je však pouhá spekulace. Nicméně ranění byli po noci hrůzy ráno 8. listopadu vystaveni dalšímu násilí, kdy z nich byly strhávány obvazy – vítězové hledali členy bývalého vládního aparátu a domnívali se, že se mohli ukrýt mezi raněnými. Skutečností je, že ještě v noci se do lazaretu uchýlila část kadetů, kteří prchali před útočníky. V tuto chvíli se již jednalo o neozbrojené vystrašené chlapce, kteří hledali úkryt u zdravotních sester. Část z nich takto skutečně unikla zajetí. Pouze následující dny byli ranění a sestry rozvezeni do jiných lazaretů ve městě. Milosrdným sestrám ublíženo nijak nebylo, respektovali je i revoluční námořníci a rudí gardisté. Osud tohoto špitálu byl asi nejsmutnější kapitolou celého dějství. Podle vzpomínek sester byli odříznutí od informací i uvnitř paláce, vůbec nevěděli kdo střílí a proč, a kdy to vše skončí, situace těžce raněných na lůžkách musela být strašlivá.  Vzpomínky na tyto události zachovala ve svých zápiscích Nina Galanina, zdravotní sestra, která strávila 7.11. v centru města a 8.11. byla přímo v zimním paláci. Jsou uchovávány v Ermitáži a měly být pohřbeny v archivu, protože odhalovaly nelichotivý obraz nerespektování osudu nemohoucích ze strany vítězů. Nicméně toto bylo jen branou dalších krvavých běd a nesmírných hekatomb občanské války.

Pokud byli té noci nějací hrdinové, tak to byly beze všech pochybností zdravotní sestry, které pečovaly o raněné i v tu strašnou noc.

Rád bych se příště vrátil se svými váženými čtenáři ke vzpomínkám Niny Galaniny, která popisuje přímo události v Petrohradě a nemocnici den po 7.11.1917.