Karel tady, Karel tam. Tento rok se v české společnosti připomíná výročí narození Karla IV. V televizi, na výstavách, v debatách, ve zprávách.
Z pohledu středověkého člověka bylo sice významější datum úmrtí jako vstup do života jiného, věčného, ale výročí data narození vytvořilo neodolatelně kulaté jubileum 700 let.
Proč je vlastně tento dávno zesnulý Lucemburský král tolik přitažlivý pro současnou českou společnost?
Myslím, že je to zejména bezpečná vzdálenost doby Karla od naší současnosti. Oslavy mohou být bez kontroverzí, všichni se mohou oddat dumání nad dobou 14. století, nad Lucemburky. Přičemž snad nic nevyvolává negativní emoce. Málokdo asi zaplane spravedlivým hněvem vůči Angličanům, kteří zcela nerytířsky pobili výkvět české šlechty a našeho slepého krále u Kresčaku. Je to tedy příjemné vzpomínání na staré doby bez konotací do současnosti......Vždyť letos uplyne i 100 let od úmrtí Františka Jozefa, panovníka, jehož vláda bezpochyby zasahuje do našich životů více, ale výročí u nás plyne v podstatě bez jakékoliv připomínky a zájmu medií......
Nicméně samotné bezpečné vzpomínání by bylo možné i na Václava II či snad Jozefa II, ale u Karla IV. je zde významný moment určitého pocitu dotyku s jeho osobou. Umění sebeprezentace tohoto panovníka vytvořilo množství hmatatelných památek se silným osobním duchovním nábojem srozumitelným i našim současníkům. Prostá návštěva Karlštejna se soukromými kaplemi krále, Mostecká věž, katedrála nad Prahou a mnoho jiných vytvářejí pocit důvěrnosti mezi námi a Karlem IV. Je velmi vzdálený, ale přitom jako by stále přítomný.
Nu a konečně nesmíme zapomínat na pocit určité pýchy lidí obývajících naší zem na panovníka, který české země v tom nejširším duchovním a teritoriálním smyslu zařadil do svého dynastického programu, učinil je nosným pilířem koncepce své propagace a prezentace.
Karel IV. je bezpečnou vzpomínkou, kterou si může kdokoliv vystavit na svůj domácí stolek s pocitem, že ho vlastně někdy osobně viděl či poznal. A to je vlastně dobře.
