Zapomeňte co jste kdy četli o Olze Hepnarové, co si o ní myslíte či víte, a nechte se vtáhnout do děje filmu Já, Olga Hepnarová.
Proč? Protože režiséři nejnovějšího filmu o Olze Hepnarové Tomáš Weinreb a Petr Kazda spolu se skvělou herečkou Michalinou Olszanskou v titulní roli a ansámblem dalších vynikajících herců přenáší na plátno sled událostí, kdy každá propracovaná scéna snímaná černobílou kamerou přináší sled emocí, které Vám až na konci dají pocítit tragický příběh, který vyvrcholil aktem slepého násilí.
Film bez velkých gest, tím více slov, přenáší diváka do doby počínající normalizace. Do určité doby bezčasí, kdy společnost jako celek po roce 1968 rezignovala a začala se přizpůsobovat životu v nových poměrech. Co více může reprezentovat onu dobu než ritualizované obědy v rodině Olgy Hepnarové, mlčenlivé a formální stolování, kdy matka rozlévá polévku ve stanovený čas a ve stanoveném pořadí. Za tichého cinkotu příboru má divák chuť opustit onen stůl a rodinu plnou nevyřčených pocitů a emocí, které skrývají a dusí pod maskami. Jako by zde bylo ono „musíme přeci žít dál“. Rituál oběda nás provází celým filmem až do úplného konce. Tvůrcům filmu se podařilo přenést atmosféru rané normalizace do mikrosvěta rody Hepnarové. A postupné kroky končící v kabině nákladního automobilu, odkud již vedla cesta k oprátce.
Hepnarová v průběhu filmu opouští rodinu a mikrosvět jejich rituálů a stěhuje se na chatku, která jí snad na chvíli poskytne pocit „svého“ světa, společnost vrstevníků u táboráku, práci řidičky poštovního vozu, pokusí se tam přivést i dívku, se kterou se seznámila, ta však rychle opouští její svět, kdy jí začne děsit její milenka, její komplikovaná mlčenlivá osobnost s hlubokými ránami, které neumí a nechce pochopit, nestává se tak záchranným kruhem. Jako by symbolem vnitřního světa Hepnarové byla domácí kamna, vyhasínají a nedokážou chatku vytopit, jako stále chladnější nitro hlavní hrdinky, která ztrácí kontakt s okolím, uzavírá se do sebe a přes jistou snahu nedokáže uchopit vztahy, nedokáže komunikovat. Sama sebe pak definuje jako suxuálního a duševního mrzáka. Z rodinného krbu se stává chladný kus železa bez života. Opouští i mrtvou chatu.
Leitmotivem příběhu je automobil. Ne nadarmo se stává nástrojem zloby Hepnarové. Automobil je pro ní předmětem seberealizace, zázemím. Narozdíl od vztahů a lidí dokáže stroj bravurně ovládat, řazení, spojka. Řídí lehce a s jistou grácií. Když je slepá ulice blokována, tak jí neváhá objet po schodech. Nakonec řídí i nákladní automobil. Řídit takový vůz nebylo nic jednoduchého a jistě v tom vynikala. Kabina vozu je jí nahrážkou domova. Zde prožívá i sex s milenkami. Rozchod se světem definitivně završuje destrukce Trabantu, který byl jejím výsostným územím a místem bezpečí. Bod zvratu.
Ve filmu možná zarazí relativně lehké navazování lesbických vztahů Hepnarové, nicméně byla to doba doznívajících 60. let, kdy i v ČSR se na chvíli zaplnily noviny inzeráty na sexuální služby, noční podniky a hlavně trestní zákon dekriminalizoval homosexualitu. Došlo tak k jistému uvolnění. Později již normalizace opět přinesla velmi pruderní pohled na svět sexuality, která byla vytěsněna z veřejného prostoru. Ve filmu jsou to jediné prchavé chvíle, kdy vlastně Hepnarová prostřednictvím svého těla intenzivně komunikuje s jinými, ale zároveň jí utvrzují v pocitu vlastní nenormality, v „sexuálním mrzáctví“.
Nakonec tragické vyvrcholení vraždy nic netušících cestujících na zastávce Hapnarovou s dozvuky soudního procesu, který přináší změť otázek. Mohlo to být i jinak? Záleží i na společenském ovzduší? Formuje nás více prostředí domova, společnost nebo výchova? Nebo si umíme volit cestu samotní? Jak pomoci „duševním a sexuálním mrzákům“? Máme v okolí otloukánka? Tak sama sebe označila Hepnarová.
Bravurní umělecké dílo s výbornými hereckými výkony skutečně stojí za zhlédnutí jako pokus o nahlédnutí do niterného světa člověka, který odsoudil jiné bez možnosti odvolání, i sám sebe, kdy se možnosti odvolání vzdal
Více o filmu: http://www.csfd.cz/film/316579-ja-olga-hepnarova/prehled/
