Předkládám tuto polemiku o hradech a zámcích a bolševicích. Kolega bloger Pavel Dvořák mi v diskusi napsal, že blog paní Natalii Makovik mi zvedl kšandy, ano zvedl, ale z poněkud jiných důvodů než určitě myslel.
Blogerka paní Makovik napsala včera velmi ostrostřelecký blog "Zabij v sobě bolševika" http://makovik.blog.idnes.cz/c/490968/zabij-v-sobe-bolsevika.html o údajné nutnosti zabíjení bolševiků v nás, bohužel vše propojila s našimi památkami a polepila tak ideologii a památkovou péči do jedné hromady. Tuším, že to napsala z pohledu realitní makléřky, která zprostředkovává prodeje památkových objektů, oněch milovaných a oblíbených zámků, zejména klientům z bývalých zemí sovětského bloku. Blog je tedy psán jako by přímo na míru a po chuti zájemců o zámky, kde kohokoliv, komu by se snad něco nelíbilo v přístupu k našim zámkům, oznámkovala bolševikem. V pořádku, její pohled, je však nutný i pohled jiný.
Hned na úvod pro čtenáře. O památkách a oněch zámcích něco vím, spolupodílel jsem se v rámci své profese na projektu realizace mj. IOPu Kuks aj. Pokud by snad nějaký čtenář měl dojem, že vše vidím pouze z pohledu památkářů, tak předestírám, že osobně financuji záchranu kaštielu –šlechtické kurie Korytné u Spišského hradu na Slovensku a hřbitovu majitelů kurie. Takže znám oba pohledy na věc.
Předně jsou skutečně zámky pro všechny návštěvníky platící vstupné a dodržující návštěvní řád. Jedná se o zámky ve správě povětšinou příspěvkových organizací státu (NPÚ, NM), vyžadují údržbu, restauraci, za velmi velké náklady vyžadující odborný aparát a umělecká řemesla. Jsou financovány z programů EU, našeho rozpočtu a příspěvků dárců. Nevím, proč by neměly být pro všechny návštěvníky a co je na tom bolševického. Další kategorií jsou památky v péči a vlastnictví soukromých osob, jedná-li se o památky kulturní či národní kulturní, tak jsou zde jistá omezení. Jistě je na soukromnících, aby si vybrali, zda chtějí návštěvníky (většinou to tak je kvůli hrazení nákladů) či ne. Doporučoval bych paní Makovik se poptat, co obnáší koupě zámku v Provence ve Francii či v Anglii, tam musíte dokonce využívat staré technologie při střešní krytině či omítání objektu. Ovšem výsledkem je, že tam jezdíme obdivovat krajinu a vozíme si fotky z dovolených. Bohužel někdy je u nás krajina spíše k pláči než k focení. Ano může za to často i nesmyslná destrukce v dobách socialismu, doslova zločinem bylo lavinovité ničení center měst, ony stavby Priorů a samoobsluh a jiné vymoženosti reálného socialismu. K těmto vymoženostem jsme si ještě naložili do krajiny další krásy v podobě skladů, „satelitů“ a podobně.
Příliš nechápu, co měla autorka na mysli onou památkovou daní. Že bychom měli klientům blogerky přispívat jakousi daní na provoz jejich nemovitosti?
Nyní narážíme na bolestivá místa – zápas mezi vlastníkem sledujícím svůj zájem a památkářem sledujícím zájem památkového zákona. Památkář má po ruce pouze starý zákon 20/1987 Sb o státní památkové péči, existuje k němu odborný jediný komentář, je polepený novelami, a tak má mnoho sporných míst. Jsou k němu vyhlášky. Zákon je zastaralý a dává velmi malý manévrovací prostor. Mnohé způsoby financování pak jsou omezené dotačními pravidly, jejich porušení je trestáno. Památková péče, poněkud absurdně v republice s tak čilým turistickým ruchem, totiž stále není prioritou našich zákonodárců. Navíc je zde dvojkolejnost státní správy v této oblasti. A na tomto malém prostoru probíhají někdy zápasy mez památkovou péčí a vlastníky. Není to jen u nás, na západ od našich hranic ovšem památkové zákony jsou daleko přísnější. Není každý památkář „bolševik“ a každý vlastník „obět“ a vice versa. Veřejnost ani neví před kolika „nápady“ vlastníků jsme byli uchráněni. Obří ruské kolo v centru Prahy, pestrobarevné neonové fasády na Malé Straně a jiné. Mezi nápaditými vlastníky byli i potencionální klienti paní blogerky, bohužel zrovna vlastníci ze zemí bývalého východního bloku často hýří nápady, památková péče v jejich domovinách totiž až donedávna byla úplně jinak postavená. Nelze za každou připomínkou památkové péče vidět bolševismus. To nevylučuje, že samozřejmě někdy památkové úřady daných obcí lpí na zárubních, takových a makových oknech, kdy se požadavky památkářů dokáží prodražit desetkrát. Sám pomáhám jednomu katolickému řádu při rekonstrukci objektu a je to skutečně bolestivé, avšak zároveň vím, že památkáři jsou vázání dotačními pravidly a někdy mají maličký prostor vyjít vstříc. Ovšem stejné bitvy se odehrávají i v jiných zemích, a tak míchat ideologii a památkový zákon není na místě.
No a co oni zbohatlíci? Je to led tenký, každý v tom vidí něco jiného. Za císařství byli oni zbohatlíci i noví průmyslníci, kteří se toužili rovnat staré aristokracii, a tak nakupovaly zámky a hrady, které opravovali a upravovali. Ovšem zároveň zakládaly desítky nadací, škol. Takový majitel Kokořína Špaček von Starburg (jeho děda byl ještě obchodníkem s koňmi) nakupoval ve velkém díla Brožíka, která pak věnoval Národní galerii, ano i onen slavný Kostnický koncil by bez něj byl někde v Paříži. Zbohatlík může být i restituent, i podnikatel, i lékař i kdokoliv, kdo neumí a nechce respektovat genius loci místa. Není to jen o nákupu nemovitosti. Množství majitelů památek a věřím, že většina jsou úctyhodní lidé, kteří respektují místo, kde jsou a vkládají do péče nemalé prostředky. Drtivá většina lidí je nepovažuje za nic odsouzeníhodného. Stačí si přečíst pár článků o lidech, kteří vlastníma rukama opravují tvrze, investují do zámků, spíše jim drží palce. Toto je jedna z generalizací, nepopírám nijak, že se blogerka někdy setkala s ošklivým přístupem, jako každý z nás. Ale tato zobecňování snad ani nelze nijak komentovat. Neptám se s jakými nápady a projekty chodili její klienti na obce a stavební úřady.
Nu a na závěr označit všechny, kdo tzv. nemá rád zámky za bolševiky, je už skutečně přes čáru. Ano každý člověk má jiné zájmy. Někomu se líbí železnice, někdo má rád butiky a někdo má rád hrady. To však neznamená, že „železničář“ a slečna z butiku chtějí zničit a podpálit hrady. Stejně tak i majitel hradu nechce vykolejit vlaky a podpálit butiky.
To je absurdní závěr mimo dobu a místo. Stejně jako byl pro mě absurdní celý blog. Oním mícháním, zkreslováním a zobecňováním.
?
