Na bohnickém hřbitově „bláznů“ nikdo nestraší. Straší zde pouze lidská lhostejnost

Ve světle dochovaných archivních pramenů  bohnický hřbitov "bláznů" není strašidelný kvůli duším zemřelých, ale mírou lidské lhostejnosti, která hřbitov v minulosti potkala. Podívejme se na osudy některých zesnulých nemocných. 

Bohnický ústavní hřbitov bývalého Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích, jak zněl tehdejší název dnešní psychiatrické nemocnice v Bohnicích, je častým cílem pro lidi hledající záhady jiných světů a hřbitov v posledních letech proslul jako strašidelný hřbitov „bláznů“. Ve světle dochovaných archivních pramenů není strašidelný kvůli duším zemřelých, ale mírou lidské lhostejnosti, která hřbitov v minulosti potkala. Co je mementem pro vojenské hřbitovy, kde vévodí zcela zpustlý bývalý největší hřbitov z dob Velké války Černovír v Olomouci, to je pro oblast civilní Bohnický ústavní hřbitov v Praze.

Podívejme se na něj ve světle archivů a oživme pár osudů zde pochovaných lidí. Uvidíme, že neskrývá nic strašidelného, ale běžné osudy tehdejších lidí, kteří řízením svého osudu strávili část života v bohnickém ústavu pro choromyslné a našli svůj klid na blízkém pohřebišti.

Ústavní hřbitov, který se nachází mimo areál nemocnice asi 700 metrů západně od bohnické nemocniční farmy, byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909. Pohřbívat se zde přestalo spolu se zrušením ústavní duchovní správy a kostela v roce 1951, hřbitov pak byl od 1.1.1963 předán Pohřební službě hl.m. Prahy, která jej nevyužívala a nechala zcela zpustnout.

Součástí hřbitova byla kaple a márnice. Dominantou hřbitova pak byla mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, zesnulým v průběhu hospitalizace v ústavu. Pomník byl s nápisem: Corpora dant tumulo, sed patriae vitam (Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti). Nahoře v popředí byla hlava Kristova jako Domini pacis, a po straně písmena Alfa a Omega. U vchodu do kaple byly také dvě desky z kararského mramoru s nápisem v italštině a češtině: „Věčné památce 48 Tridentských choromyslných do tohoto ústavu převezených a zde zemřelých za strašné světové války, jejichž tělům na tomto hřbitově pohřbeným, nedostalo se se svrchovaného štěstí posledního odpočinku v osvobozené půdě vlasti.“ Pod nimi byly umístěny měděné skříňky s hlínou z Tridentského hřbitova.[1]

Je třeba říci, že dochované knihy zemřelých Zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích byly vedeny s nejvyšší pečlivostí, a tak i hřbitov měl vynikající organizaci míst pohřbů a identifikaci bývalých náhrobků. Knihy zemřelých vedla Římskokatolická duchovní správa Zemského ústavu pro choromyslné při zdejším kostele, a to pouze pro zesnulé pacienty. Není tedy vyloučeno, že na hřbitově jsou pohřbení i lidé mimo ústav. Nicméně hřbitov byl od 60. let ponechán tak zpustlý, že jakékoliv připomínky náhrobků zanikly a zarostly náletovými rostlinami, kaple je dnes jen zbytek zdiva ve spáleništi a k nebi vzhlíží zarostlá stéla bývalého pomníků vojáků již bez reliéfů a nápisů. Hřbitov je dnes již jen oplocená pláň plná plevelů, břečťanu a náletových dřevin.

Podle hledačů záhad měl být hřbitov plný duší sebevrahů, opuštěných a zapomenutých lidí, kteří byli tzv. uklizeni do ústavu pro choromyslné. Nicméně ve skutečnosti byly sebevraždy v ústavu velmi řídké. Za všechny lze jmenovat jednu oběšením pana Václava Novotného, horníka od Příbrami, který umírá v dubnu 1916 a je pohřben na Olšanech v Praze.

https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=FE2E38E2E14D4FB59B5666D2BA57B10F&scan=6#scan6

Obecně se zesnulí pohřbívali na ústavním hřbitově. Pouze někdy se svolením c. a k. hejtmanství Karlín bylo možné pohřbít zesnulého jinde. Bývalo to dle přání rodiny. Zdejší nemocní nebyli zapomenutí a bezejmenní. Pokud se stav choroby natolik zhoršil, že pobyt duševně nemocného v rodině nebo ve společnosti přestal být únosný, byla zde jediná forma pomoci nemocnému a rodině, a to pobyt ve specializovaném ústavu pro duševně choré, podle tehdejší terminologie pro choromyslné. Nemocní sem byli umisťovány od roku 1910, kdy byl přijat první nemocný z terénu (nikoli překladem z jiného ústavu) a o rok později byl ústavu stanoven první přijímací rajón. Tvořily ho dvě městské části v Praze a 35 správních obvodů c. k. okresních hejtmanství. Prakticky to byly okresy celých východních Čech, celé střední a část jižních Čech a část okresů severozápadních Čech. Obecně byli nemocní z velmi obyčejných poměrů a běžných povolání. Například dělníci, řemeslníci, služebné, dílnyvedoucí, brusiči skla, švadleny, mlynářští pomocníci a někdy i tuláci a zřídka i lidi bez domova. Většinou byli z úplných rodin, i v manželském svazku. Nenajdeme zde žádného nemocného z řad jakékoliv šlechty, důstojníků či úředníků (kromě občas drobných) nebo zámožných měšťanů, neboť se jednalo o ústav veřejný, kde byla péče hrazená z veřejných zdrojů.

Za války 1914-1918 se objevují i nemocní z řad vojínů císařské armády (nikdy ne důstojníci, maximálně nízké poddůstojnické hodnosti) a na hřbitově jsou pochováni i pacienti léčebny v italském Pergine Valsugana, která musela být v březnu 1916 narychlo evakuována. Více jak sto pacientů bylo hospitalizováno v Bohnicích a mnozí zde zemřeli.[2]

Kupříkladu zde můžeme vidět záznam o úmrtí polního myslivce Josefa Zikmunda c. a k. praporu polních myslivců číslo 6 ze 4. setniny, i on umírá v lednu 1917 na tuberkulózu.

https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=FE2E38E2E14D4FB59B5666D2BA57B10F&scan=100#scan100

Na stejnou nemoc umírá i dělník z Borotína Jindřich Králík, pěšák zeměbraneckého pluku číslo 7.

https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=FE2E38E2E14D4FB59B5666D2BA57B10F&scan=205#scan205

Příčinou úmrtí většiny pacientů léčebny až do doby konce druhé světové války tedy byla tuberkulóza následována nejrůznějšími demencemi (mozkové atrofie). Za války prudce vzrostl počet úmrtí v důsledku podvýživy a zhoršení životních podmínek, často se začaly objevovat jako příčiny úmrtí katarakty střev a zažívacího ústrojí.

https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=A0227DB8702E4018818CC371B0E60B66&scan=200#scan200

Jako doklad pečlivého přístupu ústavního vedení k identifikaci svých nemocných lze uvést příklad vojáka Dimitrije Boljechovského (Bolechowski), který byl původně zapsán jako šikovatel „neznámý IV.“ Ten zemřel v srpnu 1917 na tuberkulózu. Voják nebyl schopen poskytnout žádné informace kromě jména. Nicméně postupně bylo zjištěno, že se jednalo o šikovatele (feldwebela) k.k. Schützenregiment Nr. 36. Rolníka z Kolomyje z Haliče (dnes Ukrajina, Ivanofrankovská oblast).

https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=FE2E38E2E14D4FB59B5666D2BA57B10F&scan=200#scan200

Zde máme italského nemocného Giuseppeho Dematteho, který umírá v červenci 1918 taktéž na tuberkulózu a je veden jako válečný uprchlík.

https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=2B434D7D1E7942F59C8670E622EEE995&scan=100#scan100

Můžeme vidět, že na hřbitově nebyl pohřben žádný zapomenutý pacient či nemocný, ale všichni byli pečlivě vedeni a evidováni. Většinou měli rodiny a svoje povolání, ale bohužel je nemoc přivedla do péče zdejšího ústavu. Důvody úmrtí nebyly záhadné ani tajemné, ale jednalo se o tehdy běžné infekční plicní choroby, i dnes běžné demence či srdeční nemoci. A každý jeden zesnulý měl svoje místo tichého odpočinku na zdejším hřbitově.

Zde nikdo nestraší. Měli bychom se spíše bát té nekonečné míry lhostejnosti, která nechává zpustnout taková místa a umí zahladit jakoukoliv památku a vzpomínku. To je skutečně strašidelné na tomto místě.

[1]  https://bohnice.cz/zakladni-informace/historicky-hrbitov/

[2] Po vypuknutí první světové války bylo ze severoitalské oblasti Trentino evakuováno více než 70 tisíc obyvatel. Jelikož toto území tehdy patřilo Rakousko-Uhersku a měly zde vést frontové linie, italští vystěhovalci byli po malých skupinkách rozmístěni v rámci mocnářství, převážně ale v českých a moravských vesnicích.