Ve Vlašské ulici č. 9 v Praze nebyl pražádný hampejz – příběh domu a komorníka Rudolfa II.

Dům U tří růží ve Vlašské ulici číslo 9 na Malé Straně v Praze omylem získal neblahou pověst a velmi často se dočteme, že zrovna zde měl být v dobách Rudolfa II. nevěstinec. Ve skutečnosti se kdysi jednalo o vcelku ctnostný dům - renesanční stavbu italského kameníka Antonia Brocca, stavba pak byla před r. 1694 adaptována na raně barokní letní sídlo nového majitele Jan Löwa. Od roku 1990 zde sídlí Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.[1]

K záměně došlo s jiným domem u Tří růží, a to domem, který stával poblíž dnešního Valdštejnského náměstí, a který vlastnil proslulý komorník císaře Rudolfa II. Jeroným Makovský z Makové.

Domovní znamení vznikají v Praze v dobách Karla IV, pro tehdy většinově negramotnou populaci to byla ta nejjednodušší cesta k identifikací staveb a orientaci ve městě. Tak postupně vzniká pražský fenomén domovních znamení – říkalo se jim merky, které dodnes obdivujeme pro svojí výtvarnou krásu. Nejednou také poskytují prostor pro naší fantazii a vzniku množství domovních pověstí. Ale někdy mají různé domy stejné domovní znamení a v průběhu doby mohl dům vystřídat i různé názvy. Proto patrně došlo k záměně těchto domů.

Dům u Tří růží zakoupil v roce 1599 za 1 250 kop grošů českých císařský komorní služebník zmíněný Jeroným Makovský z Makové, tehdy dům stál v Menším Městě pražském nedaleko Písecké brány a sousedil s domem císařského trabanta a dvorského krejčího Jana Pempla. Jednalo se o reprezentativní dům v lokalitě, kde si zakupovali nemovitosti příslušníci dvora císaře.

Písecká brána stávala v dnešní Valdštejnské ulici 14 (u východního průčelí Palffyova paláce), tam vedla severojižním směrem hradba Menšího města pražského, která oddělovala město od osady Písek. Písek byla středověká osada rybářů a nádeníků. Byla v oblasti dnešního Valdštejnského paláce a končila na Klárově. Nazvána byla dle nánosů vltavských písků a zanikla se stavbou jezů, kdy byla zatopena a opuštěna. V podstatě znovuobjevena byla archeologem Hrdličkou a jeho spolupracovníky při stavbě stanice metra Malostranská, kdy byl proveden hloubkový průzkum lokality. Zajímavostí je, že název Písecké brány byl v 18. století přenesen na dodnes existující Píseckou bránu, naproti Belvederu.

Ale zpět do doby Rudolfa II. Makovský byl součástí dvora Rudolfa II. Nadřízeným mu byl vrchní komorník (Oberstkämmerer), který byl v čele skupiny příslušníků dvora – komorníků (Kämmerer), kteří se starali o osobní blaho císaře (tzv. osobní komora - Leibkammer) Vrchní komorník plnil roli i jakéhosi rádce a strážce císařova soukromí. Panovník se s ním mnohdy radil o svých záměrech a soukromých záležitostech. Komorníci byli vybírání z řad evropských šlechtických rodů a u dvora příliš nepobývali, jednalo se spíše o čestné prestižní funkce. Fakticky plnili úkoly osobní péče o císaře komorní služebníci (Kammerdiener – lazebníci, garderobiéři, trabanti, osobní služebníci atp). Vzhledem k tomu, že z definice tohoto úřadu se nejednalo o nijak významnou službu, vstupovali do ní méně urození jedinci, kteří se ji právě mnohdy snažili využít ke svému společenskému růstu. Tomu napomohl samotný charakter úřadu, velmi komplikovaná osobnost Rudolfa II. a touha po moci samotných komorních služebníků. Dařilo se jim kumulovat úřady, vytvářet si klientelistickou síť, získávali nobilitace a erby, nejeden z nich vstoupil do rytířského stavu. Se vším byl spojen nárůst majetku.

Jeroným Makovský byl původně poddaným Petra Voka z Rožmberka.[2] působil ve službě u posledního Rožmberka do roku 1595 a zřejmě díky jeho přímluvě byl přijat mezi Rudolfovy alchymisty. Už roku 1589 propustil Vok svého služebníka z poddanství a roku 1593 mu dokonce daroval jednu ze svých vesnic Rybovou Lhotu. Makovský si získal císařovu plnou důvěru a po odstoupení vrchního komorníka Hanse Poppa byl jmenován vrchním kvardýrobou. Postupem času se Makovský propracoval a byl uváděn jako „komorní služebník“ či „kvardýroba Jeho Milosti.“[3] Toto povýšení se stalo odrazovým můstkem kariéry Jeronýma Makovského z Makové u císařského dvora. Rozhodoval o audiencích, nakupoval umělecké předměty, zařizoval nejrůznější přímluvy a zprostředkovával různé služby.  Ze všeho mu plynuly značné provize a úplatky. Postupem času tak pohádkově zbohatl. Zakupoval nemovitosti mimo Prahu a v Praze si pořídil zmíněný dům U tří růží. Odhad finanční hotovosti, kterou Makovský získal v pěti letech své služby z úplatků a darů, je 200.000 tolarů. Plat Jeronýma Makovského přitom činil 20 zlatých měsíčně.

Pro dům U tří růží si vymohl šenkovní privilegium – mohl nalévat a prodávat domácí i cizokrajná vína. Vyvolával tím nelibost měšťanů, kterým působil konkurenci. Díky svému postavení a kontaktům se v domě vytvořila zámožná klientela. Velmi brzy popíjení cizokrajných vín začala doprovázet společnost dívek a žen, které zpříjemňovaly zdejší pobyt zámožným pánům.  Dočteme se , „Mimo to prý se v domě u Tří růží vydržuje harém hezkých dívek, jež každého dne či vlastně každé noci navštěvují kavalíři a bohatí synkové městští a tam s nimi orgie provádějíce, obyvatelstvu jen pohoršení dávají.“ V domě se konala i politická jednání významných velmožů království.

Formální vstup Makovského do rytířského stavu se uskutečnil 5. června roku 1598. Na vrcholu své moci měl Makovský čtyři pražské domy, honosně vybavené. Několik obcí v Českém království a rytířský titul k tomu, množství drahých šperků, které rád nechával zhotovovat pro svou manželku Annu Reginu Makovskou z Lišvic a skutečně obří hotovostní sumu. Pád přichází roku 1603, kdy Makovský zažádal o podkomořský úřad královských věnných měst a císaři nabídl velkou sumu peněz. Rudolf II. mu ale odpověděl, že takový úřad nelze získat silou vlastního jmění nýbrž „skrze zasloužení“. Na scéně již byl i Filip Lang z Langenfelsu, budoucí komorník a bývalý komorník na dvoře Ferdinanda Tyrolského, který Makovského nahradil. Skrze další intriky Langa a urážku císaře nabídkou korupce za významný úřad, byl Makovský zatčen a uvězněn na hradě Točník. Pokusil se o útek, byl dopaden v Sasku, nakonec odsouzen k trestu smrti, ale císař mu změnil hrdelní trest na doživotní vězení. Ve vězení hradu Křivoklát strávil dlouhých 20 let. Dne 19. února roku 1605 došlo k formálnímu vyloučení Jeronýma Makovského z Makové z rytířského stavu. Stalo se tak na základě jeho přečinům proti morálním zásadám stavu a spáchaných zločinů proti císaři. Ve vězení se mu vedlo zle, byl uvězněn mezi obyčejnými zločinci a snažil se různými žádostmi o zmírnění svého údělu. Roku 1624 byl nakonec propuštěn z milosti císaře, po konverzi ke katolictví a na přímluvu místodržitele Karla z Lichtensteina .  Poté se  snažil získat zpět aspoň část svého bývalého majetku. Císař mu nic nevrátil , ale z milosti mu poskytl  4 000 kop grošů míšeňských. Z těchto peněz zakoupil  ves Pavlov na Pelhřimovsku, konfiskát po Kryštofu Schreinerovi z Rosenecku. Zbytek života pobýval Makovský v naprostém osamění jen se svou ženou, ve čtvrti u Sv. Jindřicha v Novém Městě pražském. Jeroným Makovský zemřel 16. března roku 1630 a pohřben byl v kostele sv. Jindřicha v téže čtvrti. Anna Regina zemřela nedlouho po něm.

Samotný dům U tří růží po pádu Makovského zažíval další „rozkvět“.  Dům získal jeho bratr Jan. Jan se do domu nastěhoval i se svou manželkou Alenou, rozenou Žejdlicovou ze Šenfeldu a její matkou Zuzanou, rozenou Oplovou. Jan byl spíše slabší povahy, až slaboduchý, a v domě místo něho vládla jeho žena s tchýní a stal se z něho vyhlášený pražský nevěstinec, jehož domácí i mezinárodní klientela pocházela z nejvyšších společenských kruhů. Alena ho vedla skutečně profesionálně. Přičemž samotná Alena byla dosti prostopášná, účastnila se zdejších pitek a zejména měla ráda mužskou společnost zámožných italských kavalírů. Přičemž její manžel neměl na nic vliv a zažíval domácí násilí. Manželka ho občas ztloukla, kradla mu věci a zamykala v komnatě. Jan se snažil o prodej domu a stěžoval si císaři i konšelům, vše vyústilo v dlouhý spor, jehož výsledek se nedochoval.

Doba rudolfínská byla skutečně dobou intrik, vzestupů a pádů a zanechala nám i takto barvité příběhy pražských domů a jeho obyvatel.

HAUSENBLASOVÁ, J.,Seznamy dvořanů císaře Rudolfa II. z let 1580, 1584 a 1598, Paginae

historiae 4, 1996, s. 39-151

SVÁTEK, J.,Jeroným Makovský z Makové, nejvyšší komorník Rudolfa II.,

Sborník historický 2, 1884, s. 231-239

SUCHÁNEK, Antonín, Komorníci císaře Rudolfa II., Diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, České Budějovice 2008

http://www.novanobilitas.eu/rod/makovsky-z-makove

[1] Vlček Pavel a kolektiv - Umělecké památky Prahy - Malá Strana, Academia. Rok vydání: 1999, str. 452-453

[2] Rod Makovských má netypickou historii. Jeho zakladatelem byl soběslavský měšťan Vavřinec (+1580), který 21. září 1551 získal od Ferdinanda I. predikát z Makové a erb: Zlato-modře dělený štít. Nahoře dvě zkřížené hnědé medvědí tlapy se zlatými drápy, dole vyrůstají z hrotu štítu tři odvrácené makovice přirozené barvy. Na štítě stojí kolčí přílba s modro-zlatými přikrývadly a točenicí. Klenotem jsou tři odvrácené makovice přirozené barvy. Roku 1558 se Vavřinec stal soběslavským konšelem. Měl dva syny, kteří ale zemřeli bez potomků, a dceru, provdanou za Jeronýma Karlů. Protože rod vymřel po meči, povolil Rudolf II. 21. března 1589 přenést jeho jméno a přídomek na syny Jeronýma Karlů, Jeronýma a Jana, kteří se od této doby psali Makovský z Makové. Při této příležitosti byl bratrům rovněž polepšen erb – kolčí přílba byla nahrazena turnajskou a točenice korunou.

[3] Kvardýroba měl na starosti šacení a odívání císaře.