Malostranská Sapfó rudolfínské Prahy - Alžběta Johana Westonia

Ambit kláštera obutých Augustiánů u sv. Tomáše v Praze na Malé Straně uchovává vzácnou památku (epitaf) na malostranskou Sapfó a desátou múzu, jak bývala současníky nazývána básnířka Alžběta Johana Westonie

Alžběta Johana Westonie, též Whestonia či Elizabeth Jane Weston -  humanistická latinsky píšící básnířka, původem z Anglie, z Chipping Nortonu, kde se narodila koncem října roku 1582, usuzuje se tak z náhrobního nápisu na epitafu v křížové chodbě kláštera sv. Tomáše v Praze, kde je Westonia pochována.

Epitaf Westonie v ambitu kláštera obutých Augustiánů

Na epitafu, pořízeném jejím manželem, je udán věk, ve kterém zemřela - 30 let a tři týdny. Brzy po jejím narození umírá její otec John Weston a Jane, roz. Cooper, matka Alžběty Jany Westonie, se brzy znovu provdala za dodnes známého alchymistu Edwarda Kelleyho. S otčímem přichází do Českého království, kde Kelley po pobytu v Třeboni u Viléma z Rožmberka, který udržoval alchymistické laboratorium a spolupracoval s mnohými alchymisty, přichází ke dvoru Rudolfa II, zde získává důvěru panovníka a skvělé společenské postavení. Roku 1589 Edward Kelley na přímluvu císaře Rudolfa II. získal inkolát království Českého 23. února 1590 a byl císařem Rudolfem obdarován titulem rytíře svaté říše Římské ad personam a poté se psal „Edwardus Kelley de Imayni“, získává i mnohé statky a domy v Praze. Po roce 1591 však zažívá strmý společenský pád. Spolu s ním upadají do strázní a dluhů i Alžběta a její matka, po smrti otce umírá i její mladší bratr John Francis na studiích v Ingolstadtu.  Stále se však věnuje literární tvorbě a nakonec nachází zajištění a zázemí v manželství s právníkem  Johannesem Leonem, rodem z Eisenachu, který působil jako zástupce vévody brunšvického a knížete anhaltského u císařského dvora.  V roce 1612 Alžběta umírá, patrně na následky mnohačetných porodů, a je pochována v ambitu kláštera obutých augustiánů u sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Vdovec se roku 1615 znovu oženil s Johannou, dcerou rentmisterského císařského úředníka  Jana Seltenšlaga z Fridenfeldu. Nechal své zemřelé manželce zbudovat zmiňovaný skvostný epitaf.  Mimo jiné jeho novým švagrem byl Jáchym, taktéž literát a právník u apelačního soudu v Praze, který měl za manželku Lidmilu, dceru Tobiáše Štefka z Koloděj, který byl roku 1621 popraven za svou politickou účast ve stavovském povstání. Klášter, kde je Alžběta pochována, byl významnou nekropolí tehdejší pražské společnosti, mj. byli zde pochovávání příslušníci španělské komunity v Praze (hrobku nechal zřídit tehdejší španělský vyslanec don Guillén de San Clemente (1539-1608), který v Praze pobyl dlouhých sedmadvacet let).  

Ve středoevropském kontextu byla Westonia opravdu jedinečná, skutečná „rara avis“ (vzácný pták), jak o ní napsal jeden z anonymních obdivovatelů. Další jedinou naší známou humanistickou autorkou byla Alžběta Albertina z Kaménka, ale její talent se Westonii ani nepřiblížil. Skutečnost, že Westonia zastoupila v dobové humanistické komunikaci literatuře ženskou roli, nutila její účastníky k přímé reflexi její feminity a pohlavní diference. „Rivalka mužské přirozenosti, jež všude dobývá slávu,“ tak lichotí Westonii jeden z jejích anonymních obdivovatelů. Na rozdíl od mateřství a manželství byla intelektuální role ženy básnířky v dobovém kontextu zcela neobvyklá. Alžběta navázala mnohačetná korespondenční literární přátelství s přednímu humanisty a intelektuály své doby, kteří nešetřili obdivem k její tvorbě a talentu.  Na formální vytříbenosti jejího stylu se podepsal především celoživotní pohyb ve vysoce elitním prostředí intelektuálů. John Dee, s nímž její otčím Edward Kelley dlouhodobě spolupracoval, najal v roce 1588 pro Westonii soukromého učitele —humanistu Johna Hammonda (Hammonia), který poskytl mladé Westonii vynikající vzdělání, Alžběta se naučila i několik jazyků. Její básně převyšují dobovou humanistickou produkci citovostí a opravdovou sílou povětšinou smutných emocí, které vkládala do básní.  

Alžběta Westonia byla vynikající ženou, která velkou měrou přispěla k jedinečnosti rudolfínské doby a ač se sama považovala spíše za Angličanku, tak s mnohými cizinci z celé Evropy, kteří u nás tehdy našli dočasný či trvalý domov, vytvořila bohaté kulturní dědictví, kterým se dodnes pyšníme, ač si mnohdy neuvědomujeme, že ho vytvořil intelektuální kvas mnoha jazyků a národů doby Rudolfa II.

Literatura:

Lucie Štorchová Alžběta Johanna Westonia — rara avis v humanistické res publica litteraria?, in Proměny osudu, Atlantis, 2003, četné příležitostné verše, básně s duchovní tematikou i krátké morality byly shrnuty do dvou knih, Poemata (1602) a Parthenicon (1610), jež byly představeny v tomto reprezentativním překladovém průřezu, doplněném o latinské originály.

K osobnosti Johanese Lea, viz Rukovět humanistického básnictví III, Praha, 1969, str. 151

K osobnosti a podrobně dílu Alžběty Westonie, viz Rukovět humanistického básnictví V, Praha, 1982, str. 470 a násl.