Z Uherska až na Sibiř: podivuhodný příběh Přemyslava von Zierotin-Lilgenau

Dovoluji si váženým čtenářům představit mimořádného muže období konce Rakousko-Uherské monarchie, který je rodově nerozlučně spjat s Moravou, ač se narodil v tehdejších horních Uhrách a svůj život nakonec položil na oltář vlasti.

Dovoluji si váženým čtenářům představit mimořádného muže období konce Rakousko-Uherské monarchie, který je rodově nerozlučně spjat s Moravou, ač se narodil v tehdejších horních Uhrách a svůj život položil na oltář vlasti, a to stovky kilometrů daleko od rodné země.

Zároveň tento článek poprvé představí vzácnou fotografii a dokument o vyznamenání z rodinného archivu hraběcí rodiny von Zierotin, konkrétně velmi děkuji paní Kiře von Zierotin, která tyto vzácné archiválie s důvěrou poskytla do našich rukou ke zveřejnění a umožnila tak představit široké veřejnosti dosud skrytá fakta období zániku císařství. Dále děkuji za spoluautorství zejména panu Pavlovi Lasztoviczovi a panu Ivanu Chudému, bez kterých by článek nevznikl.

V obrazové příloze laskavý čtenář nalezne Dekret o dekorování hraběte Přemyslava von Zierotin-Lilgenau  Vojenským záslužným křížem III. třídy s válečnou dekorací s meči. Hrabě byl dekorován in memoriam 2. září 1917. Samotný dekret je vzácným dokladem archiválie z oblasti rakousko-uherské faleristiky.  Vojenský záslužný kříž byl založen 22.10.1849 JMC Františkem Josefem I na podnět polního maršála Radeckého původně jako vyznamenání pro důstojníky císařských vojenských útvarů za statečnost v boji (odvahu, horlivost a rozhodnost ve válce), později byl udělován i za mimořádnou služební horlivost v míru. Maršál Radecký se po vítězném italském tažení obrátil na císaře přes tehdejšího ministra války Gyulaye, protože pociťoval, a s ním i vyšší armádní velení, že se nedostává ocenění pro ty důstojníky, které nebylo možné vyznamenat jinými vyznamenáními (kupříkladu Řádem Marie Teresie nebo Řádem Leopolda či Řádem železné koruny), ale přesto si vyznamenání zasloužili za mimořádné zásluhy. Původně byl založen v jedné třídě, ale od 23. září r. 1914 byl rozšířen na 3 třídy. Od 13.12. 1916 bylo možné kříž udělit i s meči za zásluhy v boji s nepřítelem. Byl určen pro vyšší i nižší důstojníky.

Přemyslav von Zierotin-Lilgenau - vojenská dekorace

Hrabě Přemyslav August Ernest Zdenko von Zierotin-Lilgenau, se narodil 28. srpna 1885 na zámku v obci Mokraď (maďarsky Mokrágy), která se rozkládá v blízkosti Dolného Kubína na Orave. Kousek od důstojné a starobyle vyhlížející dvoupodlažní renesanční budovy, pokryté šindelovou střechou a disponující dvěma válcovými věžemi, protéká meandrující řeka Orava a na horizontu jsou viditelné vrcholky nedalekých hor. Malý šlechtic zde přišel na svět do rodiny hraběte Přemyslava Františka von Zierotin-Lilgenau a jeho druhé manželky Berthy, pocházející z řad zemanského rodu Potornajů z Podturně. Za uherským pobytem chlapcova otce stojí komplikovaná a poněkud delší rodinná historie; Přemyslav František von Zierotin-Lilgenau se narodil 10. února 1848 na zámku v Bludově u Šumperku jako prvorozený syn hraběte Zdenka Otty von Zierotin-Lilgenau a uherské šlechtičny Gabriely Almásy de Zsadány et Törökszentmiklós. Byl členem losinsko-vízmberské větve rodu Žerotínů, přičemž hraběcí titul obdržel jeho praprapraděd Jan Jáchym ze Žerotína, skutečný císařský komorník, v roce 1706. Původně měl Přemyslav František dědit většinu otcovských statků, ke kterým krom Bludova patřily také Prusy ve Slezsku (německy Prauß) a pozemky bývalého biskupského léna Valašské Meziříčí. Vše ale zhatilo Přemyslavovo rozhodnutí, ke kterému dospěl snad někdy krátce po roce 1870 – nejprve pokračoval v otcových šlépějích a oženil se s uherskou šlechtičnou Jolantou Bartakovics de Kis-Appony, ale krátce poté zavrhl římskokatolickou víru a přiklonil se k protestantskému unitářství, jehož myšlenky, mimo jiné zavrhující trojjedinost Boží, se tehdejšími Uhrami a Sedmihradskem poměrně razantně šířily. Přemyslavův stárnoucí otec Zdenko synův krok odmítl akceptovat a rozhodl se, že svého prvorozence vydědí. Nárok na rodové majetky tak přešel na Přemyslavova mladšího bratra Karla Emmanuela Matyldu von Zierotin-Lilgenau, pozdějšího moravského místodržícího a předka rodiny Mornstein-Zierotin, jejíž členové po roce 1989 restituovali bludovský zámek. Aby ran nebylo málo, rozpadlo se i Přemyslavovo manželství s Jolanou Bartakovics, jež se později provdala za ruského knížete Dolgorukého. Přemyslav František, poté již trvale žijící v Uhrách, následně navázal vztah s Berthou Potornajovou z Podturně, tehdy ještě vdanou za šlechtice Josefa Justha z Necpal. Milostný trojúhelník nakonec nedopadl dobře; Bertha se s Justhem rozvedla a on záhy spáchal sebevraždu. Po rozvodu a Justhově tragickém skonu pak nestálo Přemyslavově a Berthině svatbě nic v cestě – své ano si řekli 15. dubna 1884 v Liptovském Petru, nadohled od tatranských štítů. Čerstvý manželský pár našel útočiště u Přemyslavovy starší sestry Marietty Ernestiny, která byla provdaná za Augusta Abaffyho, uherského aristokrata a majitele mokraďského zámku. Jak již víme, právě zde se jim narodil jejich nejstarší potomek a hrdina tohoto textu, který při křtu, odbytém 29. listopadu 1885 v dolnokubínském luteránském kostele, obdržel jméno Přemyslav August Ernest Zdenko. Je třeba říci, že sňatky hraběcí rodiny s rodinami zemanskými byly v Uhersku obvyklejší než v našich zemích. Plynulo to z odlišného postavení uherského zemanstva, které si až do roku 1918 uchovalo alespoň formálně právně rovnoprávné postavení se šlechtou vyšší a mnohdy neztratilo svůj politický vliv (zemanstvo často téměř výlučně spravovalo i místní župní samosprávu) jak tomu bylo v našich zemích, kde po roce 1627 došlo k postupnému politickému úpadku nižší šlechty a nižší šlechta se v právech nerovnala šlechtě vyšší.

V Mokradi a Dolném Kubíně strávil malý Zierotin podstatnou část svého dětství, přičemž na dětské hry zřejmě nebyl sám. Dne 14. března 1888 se totiž jeho rodičům narodila dcera, v matrice zapsaná jako Marie Zdenka Berta Amálie. Mokraďský pobyt změnil i náboženský život hraběte Přemyslava Františka, novopečeného otce dvou malých dětí, který 31. prosince 1887 konvertoval od unitářské víry k luteránství, čímž své náboženské přesvědčení sladil s vírou manželky Berthy Potornajové. Bydlení Zierotinů v Mokradi se nachýlilo ke svému konci roku 1894, kdy hrabě Přemyslav František přijal místo úředníka oravského velkostatku v nedaleké Veličné (Nagyfalu), kam se i s rodinou přestěhoval. Jejich útočištěm se stal místní komposesorátní zámek. Zde se hrabě Přemyslav František projevoval jako velký mecenáš luteránské církve a podporoval rozvoj místního školství. Zajímavé je svědectví místního kováře Huby, který, na základě vyprávění svého otce, prý na adresu Přemyslava Františka von Zierotin-Lilgenau poznamenal: „ Bol to gróf, vojak celou dušou. Mal veľmi rád uniformu a vojenské parády. Ale pretože nemal vojakov, nechal si ako náhradu každú nedeľu pred kaštieľom defilovat miestnych hasičov. Za túto "defilírku" dostávali hasiči v krčme u Lednera súdok piva, každý deci pálenky a cigaru“. Jaký byl ale život našeho Přemyslava Augusta? Matriční záznamy nás informují, že 20. dubna roku 1905, navzdory otcovou působení, opustil coby devatenáctiletý mladík luteránskou církev a vrátil se zpět k římskokatolické víře, kterou vyznávali jeho bludovští prarodiče. Stejný krok učinila i Přemyslavova sestra Marie Zdenka, která katolický křest přijala o rok později. Bohužel, z dostupných písemných pramenů není jasné, co sourozence k zavrhnutí luteránství vedlo, ale za symbolickou tečku jejich rozhodnutí můžeme pokládat smrt jejich otce, hraběte Přemyslava Františka von Zierotin-Lilgenau, jenž skonal 27. listopadu 1908 ve Veličné a byl pohřben tamtéž o dva dny později. Šlechticův hrob se na místním hřbitově nachází doposud a roku 2016 byl na náklady obce zrestaurován. Vše pak nabralo rychlý spád. Necelé dva měsíce po smrti starého hraběte se Přemyslav August oženil s Augustou Kubinyi de Felsökubini és Nagyolaszi, šlechtičnou pocházející z Tápiószentmártonu u Peště a pravnučkou Ágostona Kubinyiho (*1799-†1873), někdejšího ředitele Maďarského národního muzea. V archivu paní Kiry von Zierotin, pravnučky Přemyslava Augusta a Augusty Kubinyi, se dochovala jejich dobová svatební fotografie, kterou se svolením paní Kiry uveřejňujeme v tomto článku. Manželství bylo požehnáno jediným dítětem, synem Ladislavem Petrem Pavlem von Zierotin-Lilgenau, narozeném 29. června 1912 v Tápiószentmártonu. Ladislavovou smrtí na jaře roku 1985, vyhasl rod Zierotin-Lilgenau po meči.

Hrabě Přemyslav jako většina mužských příslušníků šlechtických rodů sloužil v armádě a následně se účastnil bojů Velké války. Konkrétně u HR Nr.5. Tj. husarského pluku číslo 5 (Husaren-Regiment Graf Radetzky Nr. 5). K 1.1.1907 byl  jmenovaný do hodnosti Kadett (kadett in der Reserve). K 1.11.1908 povýšeny do hodnosti poručík v záloze (leutnant in der Reserve). dekorovaný Jubilejním křížem 1908 a poté vedeny je jako důstojník z povolaní (berufsoffizier). Do hodnosti nadporučík - oberleutnant (HR.5) byl povýšeny dne 1.11.1913. Na rodinné fotografii je zobrazen v uniformě poručíka husarského pluku s Jubilejním křížem 1908 na hrudi. Husarské pluky byly i v době před Velkou válkou stále „vyhrazené“ pro příslušníky šlechty a služba tam, jakožto u jezdectva, se považovala za prestižní. Ovšem postupně se vzhledem k charakterů bojů význam jezdectva snižoval a vojáci z těchto jednotek bojovali jako pěchota. 

Během bojů I. světové války se Přemyslav August von Zierotin-Lilgenau již 9.10. 1914 dostal do ruského zajetí, dle Rakousko-Uherského seznamu ztrát byl veden jako zajatec. Byl internován v zajateckém táboře poblíž Vladivostoku (dobový tisk jej nazývá táborem Kostolnije), odkud se mu v noci 12. ledna 1915, když strážci tábora spali, podařilo spolu s několika dalšími zajatci z řad německých a rakouských důstojníků prchnout. Při svém útěku narazili na Číňany, kteří jim přislíbili, že je v bezpečí převedou do Mandžuska. Nicméně, Číňané si své rozhodnutí záhy rozmysleli a uvědomili ruskou stranu, která mezitím vyslala vojáky, aby Přemyslava a další uprchlíky přivedli zpět do tábora. Díky čínskému udáni se Rusům podařilo tři utečence dostihnout, ale zbytek pokračoval v namáhavé cestě směrem k čínské hranici. Skupinu však dostihla sněhová vánice, která, v kombinaci s teplotami dosahujícími -30 stupňů, způsobila jejich smrt. Zmrzlé tělo Přemyslava, jakož i těla jeho zbylých druhů, byla nalezena v blízkosti čínsko-ruské hranice o několik dní později.

O celé události byly informovány příslušné rakousko-uherské úřady a telegramem i list Osterreichische Morgenzeitung, který 23.4.1915 informoval veřejnost o tragickém skonu hraběte a jeho druhů. Celá událost vedla k vyznamenání Přemyslava in memoriam za jeho udatnost a odvahu Vojenským záslužným křížem III. třídy s válečnou dekorací s meči.

Tolik tedy k životu a okolnostem skonu Přemyslava Augusta von Zierotin-Lilgenau, jehož potomci žijí dodnes, a jehož příběh jsme se tímto článkem pokusili představit široké veřejnosti, protože by neměl být rozhodně zapomenut.