Mariánský sloup – nestrhněme ho podruhé plytkými nesmiřitelnými debatami

Poslední události kolem obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze opět odhalily, že obě strany bez rozdílu mnohovrstvou symboliku Sloupu poněkud zjednodušují, upozaďují se tak významy, které Sloup měl. 

Předně chci zdůraznit, že si nesmírně vážím práce pana mistra Váni a jeho kamenické dílny, měl jsem tu čest ho poznat osobně jako člověka doslova velkého srdce a upřímných zbožných úmyslů. Je těžké zaujmout k celé věci objektivní stanovisko, ale pokusme se podívat na celou věc „sine ira et studio“ a bez emotivních či hanlivých označení kohokoliv, jak se v dnešní diskusi mnohdy děje.

Předně má Sloup „problém“, že jeho předchůdce byl dílem barokního umění, které zcela přirozeně neslo symboliku náboženskou, ideovou a propagační, zdánlivě se vyhýbám slovům ideologie či propaganda, a jsou to spojené nádoby, které nikdy nelze odtrhávat, pokud chceme vnímat barokní dílo ve svém celku. Sestupujeme do doby a na území po Tridentském koncilu spojeného s reformou katolické církve a doby konce Třicetileté války. Tj období, kdy se kolem Sloupu sdružovali lidé, kteří mnohdy nezažili jinou dobu než dobu vysloveně obludné války, která přinesla dosud nevídanou zkázu, kdy se naše země se vzpamatovávaly až do poloviny 18. století. Doby společenských , náboženských a majetkových změn dosud nevídaných rozměrů. Sloupy se světci byly přímo inspirovány antickými sloupy (zejména císařskými), římské sloupy stály všude tam, kam sahala moc císařova. Každý morový, trojiční nebo mariánský sloup je velmi komplexním dílem, propojením sochařství, architektury, ideové symboliky a urbanismu, nese v sobě příběh stavitelů a historických událostí. Nikdy z nich nelze vytrhnou jakýkoliv prvek, jinak ztrácí smysl.

Samotný Sloup v současné podobě nemůže být přesnou kopií ani restaurováním a není v žádném ohledu barokním. Dokumentace není dochovaná, ani detailní fotografie díla (zvláště sousoší, kdy jedno z nich bylo zcela zničeno za pruské války a už v době roku 1918 se jednalo o nepříliš zdařilou kopii). Jedná se o volnou rekonstrukci z materiálu zahraniční provenience (napodobeninu) dle dobových grafik a pozdějších fotografií celku Sloupu. Nemůže se jednat ani o jakékoliv obnovení původní podoby náměstí. Fragmenty původního Sloupu jsou dnes uloženy v Lapidariu Národního muzea. Sloup byl stavěn v 17. století pro tehdejší Rynek, kdy mělo dnešní  Staroměstské náměstí jinou podobu, o kunsthistorickém aspektu v duchu památkového purismu nelze hovořit.

Původní Sloup byl vztyčen v prvním plánu jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu Starého Města pražského před Švédy na podzim roku 1648. Základní kámen byl položen 26.4. 1650, hotový sloup vysvětil pražský arcibiskup Harrach 13.7. 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl Jan Jiří Bendl a jeho dílna. Sloup byl mimořádným barokním dílem, byl čtvrtým svého druhu v Evropě a byl zbudován na příkaz císaře Ferdinanda III., následně byla zřízena nadace pro konání mariánské pobožnosti. Ta se měla konat každou sobotu a ve svátek Panny Marie "na věčné časy". Obrana Prahy byla mimořádná, vzhledem k velké síle útočící švédské armády, a to i v kontextu předchozí třicetileté války. Obyvatelé města bojovali zejména o holý život, protože si musíme uvědomit, že se nacházíme v době, kdy obrana města či pevnosti nebyla brána jako něco čestného, ale odmítnutí kapitulace přinášelo po dobytí masakr obyvatel a drancování, žádný čestný odchod obyvatel. Žoldnéři švédské armády (ostatně jako jakékoliv jiné té doby) by neměli žádného slitování. V tomto kontextu je nepochybné, že Sloup byl výrazem vděčnosti za konec nekonečné války i ušetření města, ostatně i císař nešetřil vděčností a stateční obránci byli odměňování znaky, šlechtickými tituly, úřady i majetkovými odměnami, Praze byl polepšen znak a získala značné finanční úlevy i prestiž.

Nicméně symbolika sloupu měla i další vrstvy. Na Sloupu byla umístěna socha Panny Marie Immaculaty. Jedná se o výrazný symbol období po Tridentském koncilu (mimo jiné byl teologickou reakcí na reformaci) – výraz Neposkvrněného početí Panny Marie. Jedná se o složité teologické téma, které zde bylo již od středověku. Neposkvrněné početí Panny Marie bylo vyhlášeno dogmatem v roce 1854. U nás byla symbolika Immaculaty výrazně podporována Řádem Tovaryšstva Ježíšova, který byl potridentským řádem a původně se uvažovalo o umístění Sloupu ke Klementinu – duchovnímu centru Řádu. Immaculata byla projevem zejména španělské barokní mystiky a myšlenka Neposkvrněné početí Panny Marie bylo odmítána tehdejšími protestantskými církvemi. Zde je onen protireformační smysl a zároveň velký projev mariánské úcty. Protireformační akcent motivu souvisel s myšlenkou, že Panna Maria Immaculata (Neposkvrněného početí) je zosobněním „neposkvrněného náboženství.“ Zároveň je třeba zdůraznit, že Klementinum bylo jedním z center vojenského odporu vůči Švédům. Duchovní i studující Koleje Klementina bojovali po boku měšťanů i vojáků na hradbách a barikádách se zbraní v ruce a jejich síla a odhodlání nemalou měrou přispěly k ubránění Starého Města. Po válce byly rukavice a helma jezuity P. Plachého, jednoho z vůdců odporu, nosívány v procesí ke Sloupu. Na tomto místě je třeba opět zopakovat, že mariánská procesí ke Sloupu neměla nic společného s Bílou horou, procesí a mariánské pobožnosti k chrámu Panny Marie Vítězné byly organizovány jinde a díky jiné nadaci. Immaculata je zároveň v postavení tzv. „generalissimy“, jedná se o barokní pojem ikonografie soch Panny Marie, tj Panna Marie jako ochránkyně katolických vojsk. Tato ikonografie byla důležitá pro dynastii Habsburků, protože vyjadřuje trojici významných bitev – bitva u Lepanta, Bílá hora a později bitva u Vídně. Ve všech třech bitvách se objevuje Panna Marie a její obraz jako zjevení, duchovní ochránkyně a nebeské vojevůdkyně bojujících mužů na straně křesťanstva (potažmo katolické víry) a dynastie Habsburků.

Samotný Sloup byl přímo inspirován (i zcela zřejmě vzhledově) starším sloupem v Mnichově (ač panovník si spíše přál podobu sloupu ve Vídni z roku 1647). Mnichovský sloup byl vysvěcen 7. 11. 1638 biskupem Veitem Adamem von Gebeck za přítomnosti bavorského kurfiřta Maximiliána I, významného vůdce katolické Ligy a účastníka bitvy na Bílé hoře. Sloup v Mnichově byl výrazem vděku za ochránění Mnichova před drancování Švédy roku 1638 a zároveň i výrazem vděku za vítězství katolické Ligy nad Stavy na Bílé hoře (pozn. 1). Ostatně vysvěcení mnichovského sloupu 7.11. v předvečer výročí bitvy na Bílé hoře samozřejmě není náhodné. Anděl (v případě sloupu v Mnichově v podobě putti) bojující s hadem je přímo symbolem boje s kacířstvím (herezí). U sloupu v Mnichově je mj. bělohorský význam prvoplánovaný, pražský je přímým následovníkem – sousoší anděla bojujícího s hadem je bojem s mj. herezí. Pražský sloup však nikdy nebyl určen k pobožnostem vděku za vítězství na Bílé hoře. Pražská centra připomínek bělohorského triumfu byla jinde (Panna Marie Vítězná na Bílé hoře a Panna Marie Vítězná na Malé Straně, částečně Strahov, a související poutní kaple a pobožnosti).

Důležité také bylo, že mariánská procesí a samotná výstavba Sloupu byly podporovány panovnickým domem, respektive nadace zřízené přímo Ferdinandem III, procesí se konala v různé intenzitě až do 19. století (kromě období reforem Jozefa II), i po roce 1854, viz výše. Velkými ctiteli Panna Marie Immaculaty byli císařové Ferdinand II. a Ferdinand III, tj zvolení motivu Immaculaty nebylo náhodné, ale samozřejmě opět spojené s projevy barokní lidové zbožnosti, císař velmi podporoval šíření kultu Immaculaty (pozn. 3)

Připomeňme také, že záměr postavit Sloup zde byl ještě před švédským vpádem. Už roku 1647 píše převor strahovského kláštera císaři, aby byl zbudován mariánský sloup pro odčinění potupy, které se dostalo Palladiu staroboleslavskému od Sasů, kteří roku 1630 přechodně ovládli Prahu a přibili Palladium na pranýř  na staroměstském Rynku (pozn. 4), čili stavba Sloupu byla vyvrcholením ideových záměrů ještě před rokem 1648.

Do Sloupu si promítaly své představy, podobně jako lidé dnes, i lidé v 17. století. Pražský mariánský sloup viděl jako duchovní střed Evropy, kam zahrnul i severské tehdy protestantské země a východní pravoslavné, Jan Bedřich z Valdštejna, pozdější pražský arcibiskup (známá rytina Škréty z roku 1661, THESES IN UNIVERSITATE Carolina Pragensi Disputatae“, Valdštejnská teze z roku 1661). Je to jeden z mála příkladů nazírání Sloupu ve své době, jinak máme příliš málo dokladů toho, abychom se pokoušeli dělat seriózní psychologickou retrospektivu vnímání Sloupu u tehdejších lidí.

 Sloup žil svým životem až do roku 1918, někdy se vyskytovaly úvahy ho odstranit ještě před rokem 1918. Historicky první doloženou zmínkou návrhu k odstranění mariánského sloupu je návrh doktora Josefa Františka Friče (1804–1876) z jara roku 1848. Zmiňuje jej po letech ve svých Pamětech jeho syn, známý osmačtyřicátník a čelný studentský radikál, Josef Václav Frič (pozn. 5). Samotné stržení Sloupu nebylo v ČSR ojedinělé jak by se mohlo zdát. Po roce 1918 prolétla ČSR vlna obrazoborectví, byly ničeny nebo poškozovány sochy Jana Nepomuckého, světců, Panny Marie, Boží muka jako domnělých symbolů Habsburků a katolicismu. Střízlivé odhady hovoří o více než třech stovkách takto zničených památek (pozn. 6). Ale to je již opět jiná kapitola.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že neobstojí tvrzení některých zastánců Sloupu, že Sloup je (byl) pouze a jen pomníkem vděčnosti za záchranu města roku 1648 a stejně tak neobstojí ani tvrzení odpůrců, že se jedná jen o symbol triumfu protireformace (nesmyslné spojení s rokem 1620, a absurdní spojování s rokem 1621).

Mariánský sloup byl komplexním dílem s velmi jemnými symbolickými nuancemi, které byly vzájemně propojené a navzájem se přelévaly jako spojené nádoby. Bez jakékoliv prvku se dílo stávalo prázdným. V tomto duchu to bylo dílo geniální mimořádného umělce a mimořádně těžké doby. Ale hovořme o Sloupu v celé šíři, nezavírejme oči, neochuzujme se o jeho symboliku.

Příběh Sloupu stále pokračuje dál, a to je dobře, i dnešní debaty se stávají jeho součástí. 

Literatura a poznámky k textu:

Poznámka 1.

https://www.muenchner-stadtmuseum.de/en/sammlungen/angewandtekunst/putti.html

Poznámka 2.

ROYT, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Karolinum, 1999, v pozn. 286, s. 218n

Poznámka 3

Slouka, Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy, Grada, 2010, str. 229

Poznámka 4

Adamcová, Zahradník,  Mariánský sloup na Hradčanském náměstí, Karolinum,  2017,  str. 34

Poznámka 5

Hora, Kde kdysi stával Mariánský sloup, ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA MORAVICA 6 – 2008, str. 26-27

Poznámka 6

Vlnas, Jan Nepomucký, česká legenda, Paseka, 2013, str. 308