Režisér Karel Lamač válečným dobrovolníkem císaře pána

Karel Lamač, známý prvorepublikový režisér a herec, byl i poručíkem c a k armády a dobrovolníkem na frontě. Málo známá epizoda filmového nebe a zkreslená část jeho životopisu. 

Při četbě o osudech pana Karla Lamače, skutečně známého muže, který stál u zrodu a světové proslulosti českého, potažmo čs filmu, Vás možná zaujme, že se uvádí, že natáčel frontové aktuality Velké války, že byl frontovým kameramanem a právě na bojišti se seznamoval s uměním filmu. Toto je uvedeno snad u každého jeho životopisu, ovšem bez patřičných pramenů a odkazů. Nic není tak daleko od pravdy. Je to dalším mýtem donekonečna opisovaným všemi autory a šířeným internetem i knihami.

Nahlédněme do kmenového listu vojáka Karla Lamače, který je uchováván ve Vojenském historickém ústavu v Praze, a to Sbírka kmenových listů, Kmenový list č. 236 – D –II/Karel Lamač z roku 1915. Nechme hovořit pramen.

Předně se Karel Lamač jako mladík a student posledního ročníku gymnázia hlásí na bojiště dobrovolně, a to 5. června 1915. Tento letní den přišel ke Komisi pro vyšetření žadatelů o jednoroční dobrovolnické služby (viz níže), kde byl shledán způsobilým pro službu. 10. 7. 1915 byl zařazen do služby jako „Train-soldat“ (viz níže).

K osvětlení pojmu jednoroční dobrovolník. Po zavedení všeobecné branné povinnosti roku 1869 se významným zdrojem doplňování velitelského sboru rakousko-uherské armády stal sbor rezervních (záložních) důstojníků, Tito důstojníci v míru vykonávali svá civilní zaměstnání a kromě pravidelných cvičení byli do armády povoláváni pouze v případě války. Jejich základní vojenská služba trvala jeden rok (místo tří, od r. 1912 jen dvou) a nastupovali do ní jako tzv. „jednoroční dobrovolníci“ (Einjährig-Freiwilliger, zkratka E. F. před názvem hodnosti). Jednoročním dobrovolníkem se mohl stát každý muž vojenského věku, který absolvoval střední školu s maturitou, nebo který úspěšně složil přijímací zkoušku u příslušného sborového velitelství. Jednoroční dobrovolníci nejenže sloužili pouze jeden rok, ale mohli si také vybrat druh vojska, u něhož chtěli službu vykonat (před válkou). Po enormních ztrátách aktivního důstojnického sboru v prvních letech války se stali rezervní důstojníci páteří důstojnického sboru a na nich ležela tíha velení přímo na bojišti, aktivní důstojníci se již u nižších jednotek vyskytovali málokdy. 80 % sboru důstojníků po roce 1915 tvořili bývalí jednoroční dobrovolníci.

11. září 1915 získává pan Lamač hodnost „Gefreiter“, tedy svobodník, a byl přeložen jako záložník k vozatajské divizi číslo 8 (k. u k. Traindivision (trainbataillon) NR 8, vojenské velitelství Praha). Traindivisiony byly technické jednotky císařské armády, zajišťovaly náročné úkoly zásobování a logistické podpory jednotek na bojišti.

Od 17. října téhož roku absolvoval výcvik v kasárnách v Hejčíně,  po škole záložních důstojníků v Hejčíně došlo k přeložení do Prahy, kde složil důstojnickou zkoušku. Dále postupně povyšoval - 23. prosince 1915 na desátníka (Korporal), 30. ledna 1916 na četaře (Zugsführer). V dubnu 1916 odešel četař do pole jako „Kadetaspirant“. 15. října 1916 byl jmenován důstojnickým čekatelem v hodnosti praporčíka (Fähnrich). Válku zakončil s důstojnickou hodností poručíka (Leutnant), kterým byl jmenován 1. listopadu 1917 a dekretem mu byla hodnost potvrzena 22. března 1918.

Z jeho dopisů (výňatky uvedeny v diplomové práci bc. Jindry, Působení a vliv Karla Lamače ve filmovém průmyslu první republiky, FFUK, 2014, nepublikováno) lze vyvodit, že sloužil v posledním období Velké války na jihovýchodní frontě, v oblasti dnešní Albánie a Černé Hory . Jedná se o veřejnosti i odborníkům skoro neznámou frontu, kde probíhaly náročné boje mezi císařskou armádou (tzv. skupina armád „Albánie“ a Orientální sbor) a spojenými italsko-francouzskými silami. Albánské tažení bylo pro rakouskou armádu velmi náročné, neboť tam nebyly k dispozici sjízdné cesty a zásobovací trasy byly velmi dlouhé a vedou neschůdným terénem, navíc v oblasti řádila malárie, tyfus, úplavice a obrovské množství vojáků podléhalo těmto zákeřným nemocem. Náročná byla i nesnesitelná horka v oblasti, kdy mnoho vojáků trpělo úžehem. Situace hygienická byla vysloveně katastrofální. Popis tohoto válčiště by přesáhl možnosti tohoto blogu, ale rozhodně se jedná o události, které stojí za přečtení váženým čtenářům mého blogu. Bojové operace císařské armády zde lze nazvat relativně úspěšnými, protože stály proti mohutným silám protivníka a i přes postupný ústup a vyklizení oblasti vojáci vytrvaly až do naprostého rozpadu fronty v důsledku událostí a situaci na konci  roku 1918 v monarchii.

Po vyhlášení samostatné československé republiky byl 28. října 1918 Lamač v hodnosti poručíka v záloze vzat do stavu československého vozatajského praporu číslo 8. Vojenskou službu pak ukončil 31. prosince téhož roku, kdy byl propuštěn. Od 13. července do 31. srpna 1919 opět nastoupil v hodnosti poručíka a znovu jako dobrovolník . Místem přidělení se staly Nové Zámky,  o kterou byly v červnu 1919 svedeny boje mezi ČSR a Maďarskou republikou rad. 11. listopadu 1920, přišla demobilizace. Tím končí dlouholetá vojenská služba pana Karla Lamače u armády. Vždy se hlásil jak dobrovolník a se ctí plnil své vojenské povinnosti a službu.

Konec válčení se zároveň stal začátkem jeho nejslavnějšího období života,  a to na filmovém nebi, kdy období války upadlo u jeho životopisců do zapomnění a stalo se zdrojem zkreslení.

A proč se všude uvádí, že byl válečným zpravodajem? Možná to bylo dílem samotného pana Lamače, který šířil tyto informace. Přeci jen bylo období První republiky a dobrovolná služba za císaře pána a jeho rodinu už dávno nebyla v kursu a politicky vhodná. Možná bylo lépe uvádět mezi hvězdami filmového světa a politiky, že točil na frontě zpravodajství, než že byl leutnantem se zlatou hvězdou na límci, který až do konce války bojoval s Francouzi v Albánii. Kdo ví.

Ale tak či onak je třeba rozhodně odmítnout tento mýtus coby Karla Lamače jako kameramana Velké války.