Co bude dál s Venezuelou?

Tolik vzdálená Venezuela plní stránky novin. Ale nikdo v tamním konfliktu "nespadl z Měsíce", vše má svůj důvod a příčinu. Zkusme se zamyslet nad tamní situací trochu jihoamerickým pohledem. 

Předně si mnoho analytiků neuvědomuje, že se jedná o Jižní Ameriku, tj náhled lidí na svět a politiku je tam dosti odlišný od evropského. Země Jižní Ameriky jsou zdánlivě podobné Evropě, ale není to úplně tak. Prvním faktorem ve Venezuele je velmi odlišná úroveň vzdělání a obecného přehledu tamních lidí, donedávna tam byla dosti vysoká negramotnost. Jedná s o agrární zemi se spletitou historií vztahů k okolním zemím a USA. Jsou tam velké, až propastné, sociální rozdíly, které ve výsledku vedou k odlišným náhledům na politiku než u nás. 

Dále je třeba vidět i předchozí období před zvolením p. Chavese. Krátce po svém zvolení představil nový prezident svůj strategický plán, jehož cílem bylo provést obnovu země a čelit problémům v sociální oblasti, zdravotnictví, vzdělání a životním prostředí. Jednalo se o tzv misie. Činnosti realizované v rámci tohoto rozsáhlého projektu se zakládaly na spolupráci s ozbrojenými silami. Dopad těchto misií na sociální situaci země byl velmi pozitivní, jejich příznivý efekt skutečně nelze popírat (organizace UNESCO označila v roce 2005 Venezulu za zemi, které se podařilo úspěšně minimalizovat analfabetismus).

Závažnou stránkou misií bylo však jejich financování. Primárním zdrojem příjmů těchto misií jsou výdělky venezuelské státní společnosti Petróleos de Venezuela (PDVSA), která vlastní monopol na produkci a export ropy, společně s prostředky na sociální politiku se státního rozpočtu. Financování misií bylo možné pouze za předpokladu dostatečně vysoké ceny ropy, což činilo zemi ještě více závislou na tomto průmyslovém odvětví. Přičemž ve Venezuele je velmi nerozvinutý agrární sektor a jiná výroba. Znárodnění soukromého sektoru způsobilo citelné snížení produkce a státem regulované ceny, za které jsou společnosti nuceny vyrábět zboží, nepokryjí ani zdaleka náklady na provoz a výplaty mezd. Je třeba vyvrátit jeden mýtus -Petróleos de Venezuela (PDVSA) byla znárodněna už v 70. letech 20. století, čili byla státní již před p. Chavesem. Chaves udělal něco jiného - získal vliv na její vedení a řízení, předtím byla "státem ve státě". Dopady hospodářských kroků uskutečněných Chávezovou vládou a dále podporovaných Madurem měly pouze krátkodobý pozitivní efekt, který ve výsledku vedl do zhouby. Ale je dlužno říci, že i před vládou Huga Chavese byla situace země těžká s vysokým zahraničním dluhem. Počátek růstu vnější zadluženosti země byla 70. léta, jelikož velký přiliv kapitálu a relativně vysoká platební schopnost učinily z Venezuely objekt zájmu pro mezinárodní finanční instituce, které poskytovaly zemi množství úvěrů, kdy vláda prostřednictvím výnosů z těžby ropy a vnějšího zadlužení realizovala mnohé investice do infrastruktury, oblasti vzdělání a zdravotnictví. S dojmem ekonomického růstu se zvyšovala spotřeba zboží, což vedlo ke zvýšení importu a zpětnému toku kapitálu pryč ze země. Zvyšování externího dluhu společně s poklesem ceny ropy v důsledku hospodářské krize v 80. letech, a tedy snížením příjmů vedlo ve Venezuele k velkým finančním potížím, krize přetrvávala až do 90. let.

Složitá sociální situace vedla ke zvolení Huga Chavese prezidentem s velkou podporou obyvatel. Dalším problémem Venezuely byly a jsou velké rozdíly v životní úrovni a rozdíly mezi Caracasem a zbytkem země. Příjmy z ropy vytvořily celou novou vrstvu obyvatel, která je nazývána „petroleos“, a která byla upozaděna nástupem p. Chavese a k moci. P. Chaves byl původem z chudších poměrů a svojí karieru uskutečnil v armádě, nikoliv v zámožných čtvrtích Caracasu. Povšimněte si, že protivládní demonstrace jsou vedeny zejména v centrálních čtvrtích Caracasu či větších měst. P. Guaido je středostavovským kandidátem, absolvent škol v USA, se stylem oblékání a chování ne nepodobným panu Obamovi. Čili je zde opět protiklad: bohatý Caracas vs chudý venkov. Opět si připomeňme, že se nacházíme na půdě Venezuely, kde je pojem „americký imperialismus“ zcela běžný a nemá onen komický nádech jako u nás. P. Guaido má pro vrstvy obyvatel, kteří volili p. Chavese onen nádech politika, který se opírá o „americké imperialisty“, má podporu středních a zámožných vrstev velkých měst. Proto se p. Guaido snaží svolávat velké demonstrace, potřebuje onu podporu „lidu“. Nicméně nezanedbatelný počet Venezuelanů podporuje p. Madura, opět si uvědomme, že nevnímají situaci makroekonomicky, nedostatek potravin je pro ně výsledkem působení „petroleos“, kteří se je snaží opět uvrhnout do šedé zóny jako před p. Chavese.

Armáda v celém konfliktu je kapitolou samostatnou. P. Chaves jí zapojil do programu misíí, tudíž vzrostla její popularita a vysocí důstojníci se dostali ke zdrojům příjmů na úkor „petroleos“ a jiných vrstev obyvatel. Prestiž, přezbrojování, zvýšení příjmů – proto jsou oporou p. Madura a nehodlají přejít na stranu p. Guaida. Samozřejmě bez příslušné dohody, která by jim garantovala dosavadní postavení. Opět si připomeňme, že vojsko má v Jižní Americe „státotvorné“ postavení již od dob osvobozovacích válek, protikoloniální armády vznikaly ještě před vznikem samostatných států. Být důstojníkem byla a je velká prestiž, daleko větší než v Evropě. Součástí ozbrojených sil jsou i ony boliviriánské milice založené za p. Chavese. Jedná se o soukromý sektor, civilisty účastnící se cvičení a formováni do vojenských jednotek s výzbrojí a výstrojí (statisíce osob). Zde p. Chaves navázal na milice z 19. století, které původně zajištovaly obranu Generálního kapitanátu Venezuela jako součásti španělských držav, při obrovském území španělských území nebylo možné všude udržovat posádky a místokrálovské vojsko, obrana tak ležela na bedrech milicí formovaných z civilistů. Ty se také staly základem armád gen. Simona Bolívara a svedly mnohé bitvy s královskou armádou.

Z výše uvedeného je možno dovodit, proč je p. Guaido nyní prezidentem bez moci, sice uznávaný západem a svými sousedy z Jižní Ameriky (se kterými se samozřejmě předem dohodl, stejně jak s administrativou USA), ale nemá možnost uskutečňovat žádné pravomoci, reálný výkon moci je na straně p. Madura, ale již omezený, také nemůže nechat zatknout p. Guaida a jednoduše rozpustit parlament. Policie je navíc již unavená a již nejeví ochotu potlačovat demonstrace – nechce si dále kazit svojí pověst za situace, kdy ji armáda nechá dělat „špinavou práci“. Je třeba zdůraznit, že armáda nevyjadřuje podporu přímo p. Madurovi, ale vždy hovoří o ústavnosti. To je důležité.

Domnívám se, že postupně přejde k předání moci nenásilným způsobem s dohodami mezi armádou (včetně p. Madura) a opozičními silami. Možná vznikne jakási dočasná vláda národní jednoty. P. Guaido si jistě uvědomuje, že není „celonárodním“ dočasným prezidentem, armáda podporovaná milicemi nakonec podpoří „ústavnost“, i opozice bude chtít ukázat chudším občanům, že není pouhým produktem „petroleos“ a „amerických imperialistů“. Nezanedbatelný je vnější faktor, ale nějaká intervence není aktuální, to by zcela poničilo pověst opozice i u jejich podporovatelů. 

Tak či onak budoucí vláda bude mít velmi těžký úkol, postupně vyvést zemi z nejhoršího při zachování celonárodního alespoň vratkého konsensu, ukázat, že chce navázat na pozitivní sociální programy předchozích vlád a samozřejmě najít vyvážení mezi zájmy sociálně slabých obyvatel a zahraničních finančních institucí (včetně obchodních korporací, které se jistě přihlásí o slovo).